Poslední soucit

3. června 2017 v 23:33 | Kissu |  Duše
Když jsem se nacházela ve světle,
jediném, prvním a jasném.
Zahřívala jsem své promrzlé tělo.
Ruce a nohy až příliš zkřehlé,
srdce ztracené hluboko pod ledem.
Vděčná za každý paprsek,
děkovala jsem nebesům za splněné přání,
prosila, ať to nikdy neskončí.
Kéž bych tak mohla zůstat,
zůstat a nikdy se neprobudit.

Očima jsem laskala dárek,
co jsem dostala.
Doufala jsem,
že byl za všechnu tu tmu, co jsem prožila
a ne za tu, co mě teprve čeká.
Ale neumrzla jsem skoro k smrti,
protože by svět byl hřejivý.
Už jsem doopravdy nevěřila
ve splněná přání, čistá srdce a krásné konce.
Motýlu sáhneš na křídla jen jednou.

Muselo to přijít, věděla jsem to.
Doufala jsem a věděla, se smutnýma očima.
Usmívala jsem se a pletla si slamák,
jako bych ho někdy mohla potřebovat.
Takže když se objevil,
poznala jsem ho okamžitě.

Byl krásný, temný, chladný a smutný.
Přesně takový, jaký měl být.
V ruce dýku s krvavým diamantem,
v srdci smutné poslání.
První jsem pocítila zděšení a smutek,
ten, co si schováváte pouze pro sebe.
Pro nikoho jiného nejde truchlit se stejnou příchutí.
Tak přece to přišlo.
Trpký povzdech,
toť umíráček malinkého plamínku naděje,
který jsem si z posledních sil držela.
Poslední světélko optimismu
a naivních dětských představ o světě.

A pak špetka úlevy.
Nebudu tím muset projít.
Už znovu ne.
Přišel mi zasadit ránu z milosti.
Vím, že by mi jinak neublížil.
Chce mě jen ochránit před tím vším.
V jeho smutných očích vidím bouři.
Příšernou a temnou,
nekončící běsnění rozsévající jen rány a bolest.
Takovou, co už nepřeperu.
Jsou nepřátelé, které nejde porazit.
Jsou tunely, které nevedou do světla.
Kdyby na mě čekalo vysvobození,
ať už by cesta byla sebevíc krutá,
neposlala by ho.
Musela si být jistá,
taková je dohoda vepsaná do motýlích křídel.

Chtěla bych toho tolik vědět.
Jak se to stane, kde a proč.
Jaká budu a jací budou lidé kolem mě.
Vpíjím se do šedých očí,
šeptám do lehkého vánku.
,,Máš pro mě vzkaz?"
Proč stále pokládám otázky,
na které znám odpověď.
,,Ne... Musíš mi jen věřit."
Víc neříká, jen se smutně usmívá.
I on to ví, ale nepoví.
A tak mu věřím... věřím jí, věřím sobě.
Trochu mě mrzí, že se to nedozvím,
ale jsem i trochu ráda.

Pohled upřený na stříbrnou dýku.
Kov bude chladný a čistý. Vznešený.
Krásná zbraň, jak jinak.
,, Mám ještě čas?"
Zase ty oči s barvou válečné oblohy.
Neuhýbá pohledem.
Takhle by mě nezradil.
Čas utíká, paprsky slunce už nejsou tak vřelé.
,,Ne." To slovo visí ve vzduchu.
Další vlna lítosti.
Pod ledem se něco sevře.
Ale on ví, že budu statečná a já jsem.

Přikývnu a on pozvolna vyrazí ke mně.
,,Chceš to být ty, nebo mám já?"
Má tak příjemný hlas.
Pousměju se a okamžik přemýšlím.
,,Společně?" Vím, že nezaváhá.
,,Společně," usměje se na oplátku.
Zvedá se vítr. Tak to má být.
Tiše děkuji a začínám cítit klid.
Podá mi dýku. Stále se mi dívá do očí.
Přitlačím ostří k zápěstí.
Přejedu palcem po diamantu.
Je to přesně takové,
jaké jsem čekala.
Položí dlaň na tu mojí svírající jílec
a druhou mě něžně podepře před nastavených zápěstím.

Naše ruce pomalu zatlačí do strany.
Bolí to, ale jsem překvapivě klidná.
Snad je to tím větrem nebo jeho chladnou dlaní.
Snad je to mizejícím světlem.
Další řez a po něm další.
Když vyměním ruce,
musí mi s dalšími ranami pomoc víc.
V druhé ruce už nemám takové sevření.
Karmínoví pramínky tančí směrem k zemi.
Zdraví se s mými prsty a opouštějí mě.
Zvuk každé dopadající kapky je jako tiché zaklepání.
Zaklepání na nebeskou bránu kdesi v mlze.
Jeho ruce mě pustí, ale nenechá mě tu samotnou.
Zvolna se posadí čelem k zapadajícímu slunci.
Vím, co chce, abych udělala.
Sedám si mu do náručí, zády se mu opírám o hrudník.
Dýka položená na klíně,
jeho paže ovinuté kolem mě.
Klepání pokračuje,
slunce pomalu mizí.
Vyprovázím jeho paprsky svým pohledem
a přemýšlím o všem, co bylo.
Čas plyne pomalu,
ještě to chvíli potrvá.
Ale to nevadí, už nemám kam spěchat.

A tak zvolna odcházím.
Vstříc mlze, na jejímž konci nečekám ani světlo ani tmu.
Pouze čistý klid a ticho.
Jsem ráda, že jsem si to mohla zkusit.
Být tam a vidět to.


Ale jsem i ráda, že má existence končí.
A hlavně že končí tahle, tady a teď.
Děkuji jí za motýlí křídla, za poslední soucit.
Za to, že se pro mě vrátila.

Děkuji... děkuji za všechno.


 

After my lifetime...

1. září 2015 v 15:33 | Kissu |  O mně
I guess I am dead now...
Občas jsem přemýšlela, jak můj život skončí. Vždy se jednalo o představy ze vzdálené budoucnosti, ale nedávno mě napadlo, že to možná bude brzy a nebude to nic mimořádného. Jen jako by někdo sfoukl svíčku, okolo které svítí miliony podobných, a nikdo si toho dýmajícího mrtvého knotu nevšímá. Jen zase o jednoho míň. Další číslo na seznamu, beze jména, bez tváře, bez minulosti, jen holá informace.
Nevím, čeho chci tímhle článkem dosáhnout, ale zdá se mi, že je dobré a správné ho naspat. Zakřičet do světa, že JÁ jsem chodila po ulicích, žila mezi vámi... že jsem měla sny, obavy, touhy, chyby a snad i přednosti... že jsem se snažila dělat věci správně... že jsem plánovala zanechat ve světě stopu, kterou by moje smrt nesmyla... že jsem byla osobou, jejíž plány často selhaly a zůstaly neuskutečněné, zamčené v zásuvce s názvem Jednou... že byla váhavá, rozdvojená, sobecká a místy arogantní, ale dokázala ukázat i svou světlou stránku... že se příliš bála, než aby říkala vždy to, co si myslí, co cítí, jak se cítí a čeho se bojí... že snila o dobrodružství, svobodě a hrdinských působivých činech zpoza zavřeného pokoje... že snila o věčné pravé lásce, aniž by jistě věděla, zda na něco takového skutečně věří a zda je něco takového vůbec možné... že byla špinavým andělem, který toužil létat, ale nikdy úplně nerozepjal svá křídla... že nenáviděla lidi, ale milovala každého člověka jako jednotlivce, i když její ústa, rozum a srdce občas říkalo něco jiného... a že ŽILA, dýchala tento vzduch, měla svou osobnost a že nechtěla být tak snado zapomenuta.
ps.: budu odkládat zveřejnění tohoto článku pořád dokola, ale může se stát (a už se i bohužel stalo), že jsem na to jen zapomněla, v tom případě se omlouvám a neděste se, ale je to původně myšleno jako má poslední slova...
pps.: Winter is coming ... A já si nejsem jistá, jestli ji ustojím. V mém životě se stímvá a to rychleji, než jsem myslela. Proto jsem ráda, že jsem tohle napsala. Nechtěla bych jendou zmizet bez rozloučení.
ppps.: Doufám, že zima je za mnou. Už vím, jak je to dno temné a nechci se tam vrátit, ale nechala jsem tam kousek sebe. Zbytek mě předstírá, že ta část nikdy neexistovala, nechala jsem ji vlkům. Cítím, že mi něco chybí...
Okolo mě je právě slunečný svět. Nemohu si pomoct a ptám se sama sebe... Je tohle Světlo odměnou za dlouhou Noc? Nebo je to ticho předznamenávající bouři? Bylo to, co jsem dosud viděla, jen klam mé mysli a skutečný svět vypadá právě takhle? Nebo naopak je jen snem a přeludem?
Hltám tento život jako hladovějící na královské hostině. Jestli je to sen, tak se už nikdy nechci probudit.

There is something rotten in this house

27. srpna 2014 v 20:40 | Kissu |  Duše
Zjistila jsem, že co je můj život veselejší, už si sem nechodím vylít srdce tak často jako dřív. Celých 6 měsíců jsem to nepotřebovala. A byl to úžasný půlrok. Před tím bych nevěřila, že svět má tolik barev, že je tak ostrý a svěží. Temnota má svou elegnci, šarm, kterému jsme byla věrná několik let. Jako bych vyměnila víno za křišťálově čistou vodu. A já ji polykám plnými doušky.

Doma jsem teď moc často nebyla a to k tomu taky dost přispělo, ale stejně. Poprvé za prázdniny jsem doma druhý den v kuse a cítím zase tu známou pachuť hořkého vína v ústech. Jak řekl Shakespeare: "There is something rotten in the state of Denmark", tak zde platí podobně "Je cosi shnilého v tomto domě."

I was always the Goog Girl. Nikdy jsem neudělala žádný průšvih ani nebyla doma příliš drzá či zlobivá. Co se mi řeklo, to jsem udělala, i když jsme občas reptala. A tak se stalo, že se na mě začalo pohlížet jako na tu, co je v pohodě. Co je doslova Splachovací (jedná se o skutečnou citaci). Naučila jsem se skrývat slzy a brečet tak tiše, že to nikdo další v místnosti neslyší. Protože já to přeci zvládnu, já to vždy unesu, já jsem ta co je podobná tomu člověku, kterého jsme nechali za sebou. Protože já jsem po něm a on to vždy zvládnul. Snaha podobat se někdy možná stačí, ale síla s ní nepřijde. I když se bude vrabec tvářit jako ryba, dýchat pod vodou se nenaučí.
Kdyby to tehdy dopadlo jinak, bylo by to jiné? A byla bych jiná já? Kdyby teď ta imaginární jiná Já stála přede mnou, našla bych v ní něco ze sebe? Možná bychom byly tak rozdílné jako den a noc. Žila by těch posledních 14 let v záři slunce? Nebo by našla svou vlastní temnotu? To, co jsem za poslední roky zažila se mohlo stát úplně jinak. Vůbec nic nemuselo být stejné. Měly by mé oči jiný výraz? Cítila bych být v hrudi stejné srdce jako mám teď? Nevěřím, že bych ho cítila stejně, i když mi ho nemohou vzít. Jak by mohlo být stejné, jak by mohlo být cokoli stejné? Protože pokud by bylo, znamená to, že pro mě osud ty temné roky už přichystal a nedalo se s tím nic dělat. Jak bych pak mohla žít v takovém světě? Upínala jsem se k naději, k naději v to co mohlo být. Musela bych zapomenout to slunečné já, co občas vidím před sebou v mých snech, které mělo naději na život.
Trochu jsem vždy doufala, že někde v jiném vesmíru, v jiné dimenzi Ona žije. Dýchá ten vzduch, co jsem mohla dýchat já, chodí těmi ulicemi, co jsem opustila, vídá ty, co jsem mohla vídat já a hlavně cítí to, co jsem mohla cítit já. Brala jsem to tak, že já zde jsem vzala temno jejího života, aby Ona mohla zářit na obloze. Že já to unesu a ona bude moci žít za nás za obě.
Ale jestli by ty roky takto prožité, nikdy nemohly být skutečné, jak by mohla být skutečná Ona? Čí temno bychom tedy prožívali? Kdyby nebyla šance na něco jiného...

Jako ptáčci lapení v kleci, co se zasněnýma očima pozorují oblohu.
Kdyby je nechytili, tak by po ní právě létali, ne? Ne?!

 


Vzhůru na nebesa

7. dubna 2014 v 20:41 | Kissu |  Duše
To, o čem chci mluvit, není hezké téma. Je to ta část reality, kterou šťastná srdce nechávají být. Ale já pamatuji ten chlad a pamatuji i staré myšlenky.
Smrt pro mě bývala jiskrou naděje. Říkala jsem si, že až to bude opravdu moc zlé, prostě umřu. Stačí tak málo a bolest skončí.
Je smutné, kolik z nás touží po srmti a žije a kolik jiných touží po životě a umírají.
"Život je to nejcenější" tak se to říká?
Nejsem z těch, co souhlasí.
Mrzí mě, že život nejde přenést na jinou osobu. Nemocný na těle by žil a ten unavený na duši by místo něj zemřel.
Smrt by pak měla smysl.
Změnila by taková možnost náš pohled na svět?
Vždy, kdybys pomyslel na sebevraždu, věděl bys, že co ty nechceš, můžeš jen tak dát jinému. Nesmést to z povrchu zemského, ale předat dál.
Jen si to představ! Je to něco jiného, že? Tvůj život je jen tvůj a ty ho klidně můžeš rozmlátit na kusy, ale jen tak ho někomu dát? Ztrácí to část svého kouzla.
Ale přeci jen dát takový dar jinému je něco, co dá tvé zničené duši hodnotu. Kolik ze sebevrahů by to tedy udělalo? Nikdo? Všichni?
A jaká duše by přijala život za cenu cizí smrti? Řekla by si "zabil by se tak jako tak" a vše by bylo čistéa v pořádku?
Nebo by ocenila by, že to co chceš zničit ze všeho nejvíc jen odsuneš z vlastního dosahu a ponecháš to na tomto světě?
Jásala by a přijala? Trpěla, ale přijala by? Odmítla by?

Pravdou však taky je, že kdyby tato možnost existovala, už bych tu nebyla. Ve svých temných chvílích se asi vzdala něčeho, co jsem ještě plně nevyužila jen proto, že mi to způsobilo mnoho ran.


Mé klidné dny

22. února 2014 v 13:23 | Kissu |  O mně
Nevím, co psát, nemám, co psát.
A to je dobře.
Píšu vždy jen v depce, nebo když mě něco trápí.
Za poslední dva měsíce dýchám mnohem volněji.
Vím jaké je to na dně, byla jsem tam.
A tehdy jsem si uvědomila,
že už taková nechci být.
Ležet zhroucená v bolesti a slzách.
Své utrpení jsem milovala,
ale nechala jsem ho tam.
Zradila jsem ho a chybí mi.
Ale dál už to nešlo.
Možná byste řekli,
že teď jsem šťastná.
Máme pravdu, ale mýlíte se.
Jsem šťastnější než dřív?
Ano.
Jsem šťastná?
Ne.
Z mínusu jsem se dostala na nulu.
Mám víc a zároveň nic.
A jsem to vůbec ještě já?
Nevím. Už se necítím jako já.

Začala nová kapitola
a stránky v ní jsou zatím hřejivé.
Svět mě naučil, všechno dobré je vykoupeno
dvojnásobkem zlého.
A já se bojím, jakou cenu
bude osud chtít
za tyhle chvíle klidu.
Nebo jsou odměnou za temná léta?
Strach, to je můj společník.
Objevil se nový člověk
a já nevím, zda ho mám pustit do srdce.
Možná je čas, aby bylo zlomené.
Možná je čas abych za lásku uronila pár slz.
Nebo ho nechat zamčené a nedotčené?
Kdo ví?...
Adam Lambert - Runnin

Nestíháš číst?! Tvoje smůla.

17. listopadu 2013 v 0:08 | Kissu |  Téma týdne
Na tomhle tématu týdne si asi moc nezafilozofuju, ale líbí se mi.
Já jsem obrovský požírač seriálů, filmů a anime a jelikož nemám zrovna v lásce ty české kousky, je mi téma Dabing x Titulky velmi blízké. Narovinu říkám, že u mě vedou z 95% titulky. Výjimkou je např. Harry Potter, Pán prstenů a hlavně Piráti z Karibiku, Simpsonovi, Četníci a Anglelika. Většinou je to proto, že jsem na to byla zvyklá a hlasy už jsem si k postavám přiřadila. Nicméně HP, PP i PzK jsem viděla i s originálním dabingem a nijak zvlášť mi to nevadilo. Je to hlavně tím, že miluji angličtinu, takže pokud to jde, tak nové filmy a seriály sleduju s titulky. Ale pokud jde o jiné jazyky (tedy kromě japonštiny a korejštiny... možná přidám brzy i ruštinu), tak dávám většinou přednost dabingu. Ale jak jsem již řekla, netvoří to víc než 5%.
Naprosto nesmlouvavá jsem v anime. Tady prostě neexistuje nic jiného, než originální jazyk a titulky (cz, sk nebo eng). Pokusy američanů i čechů o dabing anime jsou naprosto tragické. Jsem schopná přimhouřit oko u Pokémonů, ale to je opět jen kvůli zvyku z dětství.
S tím, že ČR má skvélý dabing nesouhlasím. Ano, existují filmy, kde české hlasy jsou lepší než původní, ale to se většinou týhá starších filmů. Překlady se začínají dokonce odflakovat. Např. The Vampire Diaries je v češtině katastrofa. V překladu je i několik zásadních chyb a o hlasech a výslovnosti jmen raději nemluvit. Nejsem sice zrovna fanda Stmívání, ale i to dostalo v češtině dost na zadek. Mnohdy je český dabing prostě hnus a já se mu snažím pokud možno vyhnout.
+ přijít o sexy britský přízvuk? Nikdy! :D

Ps.: Nesnáším, když si chci s lidmi pustit nějaký film, ale oni orodují za to, že to rozhodně musí být s dabingem. Takže si klidně vyberou nějakou s*ačku, na kterou se nikdo nechce dívat, jen proto, že to má dabing. Prý to nestíhají číst a nesoustředí se na obraz. Prý mi hrozně závidí, že to stíhám. 1) nechápu, co je na tom k nestíhání... žádný blesk nejsem. 2) bez toho, abych to občas zkoušel se to sakra nenaučím! Ke mně to taky z nebe nespadlo!

Hlavně, že je v bezpečí a spinká

14. listopadu 2013 v 19:39 | Kissu |  O mně
Opět si sem jdu vylít hlavu. Většinou tu nic jiného ani nedělám. Internet naštěstí představuje skvělou příležitost říct o vašich problémech všem a zárověn nikomu. Nevím, jestli mi to pomáhá, ale svým způsobem jsem klidnější, když se ze svých myšlenek trochu vypíšu. Často se mi bohužel nepovede popsat ani polovinu toho, co bych potřebovala a chtěla. To co teď napíšu bede znít jako typické pubrtální kecy ( a bude hodně hrubek, protože to hodlám naškrábat v rychlosti). Ale tenhle stav je u mě už 10 let. A nemyslím, že s věkem zmizí.

Už jsem dlouho nemluvila o Kouli a dnes jsem znovu pocítila nutnost o ní napsat.
Koule je přesně ten typ lidí které nemám zrovna v lásce... nebo možná nemám ráda takové lidi jen proto, že jsou jako ona. Miluje zvářata a kytky víc než lidi a často má názory a požadavky, které normální lidé nemají. Mívám chuť na ni občas zařvat, ať zmlkne a konečně se probere. Při některých debatách se mi chce křičet "PROČ TO PROSTĚ NECHÁPEŠ?! PROČ ASPOŇ JEDNOU V MÝM ŽIVOTĚ MĚ NEMŮŽEŠ POSLECHNOUT!?". Svírá se mi hrdlo, slazy mám na krajíčku a cítím směsici vzteku-ublíženosti-a několika nepopsatelných pocitů. Bolí to. Opravdu to bolí. Ale o tom teď nechci mluvit. To je zase jiná kapitola.
Budou se konat rodičáky a když jsem jí předala pozvánku, řekla: "Hmmm... A musím tam?"
Já: "No povinný to není, jako vždycky."
K: "Fajn, tak to se nic nestane, když tam nebudu."
Já: "Hmm. Ne no."
K: "Kdyby s tebou byl nějakej problém, nebo bys propadala, tak by to bylo něco jinýho. Ale takhle je to zbytečný."
Já: "Jo chápu. Už jsme si zvykla, že nikdy nechodíš.
K. " Ty mi stejně všechno říkáš, tak není potřeba."
Já: " Jo, jasný."

Ehm tím všechno má na mysli klasické otázky, za které bych zabíjela. Už 12 let mého vzdělávání každý den to samé. "Byla na obědě?"- ,,Chodím každý den (na ten oběd se mě často ptá i několikrát za den, protože zapomněla jestli už se ptala),, ... "Něco novýho ve škole" - ,, Ne (případně vyjmenuju seznam nových známek),, ... Konec. Tak takhle vypadá to všechno, které říkám.
Ano, je to divné, ale chci, aby chodila na moje rodičáky (aspoň jednou do roka. U sestry chodila skoro vždycky). Chci aby projevila trochu normálního, zdravého zájmu, jak tomu je u osatních. Ona ale bohužel projevuje jen takový zvrácený zájem o moji osobu. Dokáže nadělat strašný povyk kolem pár kusů oblečení v mém pokoji (je mi 18... rodiče ostatních už tohle nechávájí na svých dětech s tím, že to je jejich soukromí). Něž někam jdu musím nahlásit kam, s kým, a kdy přijdu. (jí stejně jméno člověka ani místo, kam jdu nic neříká a do minuty ho zapomene. Je to plýtvání mojí energií a opět to beru jako vyptávání u prvňáka.) Bere jako její povinnost se zeptat ikdyž jí je to vlastně fuk a kdyby se mi něco stalo, tak si stejně nevzpomene kam že jsem to šla.
Pořád slyším věci jako " A ten slabej kabát už uklidíš a vezmeš si ten zimní! Je tam už zima!" na to vždycky, co nejslušnějším ténem odvětím, že vzhledem k mé plnoletosti si myslím, že se dokášu potřebně oblíknout a holdám si o tom rozhodovat sama. A to je přesně ono. Potřebuju trochu prostoru pro svoje vlastní rozhodnutí. Ona by mi nejraději napsala list toho, jak se chovat, co dělat, budíček, večerka, všechno hezky podle seznamu. Když přijdu ze školy, zeptá se "Dneska už nikam nejdeš, že ne?" ,, ne,, "to je dobře". Je pro mě přeci tak bezpečnější sedět zbytek dne zavřená v pokoji. Tam se mi nic nestane. Připadám si jako v kleci, vypolstrovaná klec, kde jsou všichni v bezpečí. Její přístup je jako: je jedno co si o tom myslí a klidně ať mě za to nenávídí, ale takhle se jí nic nestane.... Je mi zle z tohohle bezpečí. Připadám si jako pes, co se brzy zaškrtí vlastním obojkem. Myslím to vážně. To že nepustí svět, aby mi ublížil, mě jen láká k tomu, abych si ublížíla sama. Jem mladá. Mladí lidé často obětují bezpečí za cenu zážitků. A život je venku. Ne tady uvnitř. Tady je jen ztrávený čas.
Na druhou stranu ty normální věci, co rodiče běžně dělají, nemá potřebu dělat. Když jsem chodila do tanečních, všichni pořád nadávali : " Ježiš, támhle mě zase mamka fotí, bože to je trapný. Buď ráda, že tu nikoho nemáš." Nikdy jsem neměla. Prostě nezájem. Přišla jen jednou na závěrečný ples, kde se ohřála tak 20 minut a zmizela zpět domů. Ona je pořád doma. Miluje to tam a nutí i mě, abych tam byla taky. Je jedno že téměř 24 hodin denně v jiné místnosti. Ale není tam sama.
Rodičáky. Spolužáci pořád: " Taťka/mamka jde na rodičák. Tak snad budou učitelé hodný. Docela se děsím.Vaší jdou?" já: "ne, nikdy nechodí." Nechci jí říct "běž tam". Chci aby tam chtěla jít sama od sebe.
Pokud jste to z mého vyprávění ještě nepochopili, tak Kouli zajímá extrémně moje zdraví, čistota pokoje, docházka a splněné povinnosti. Ale pokud jde o můj život, tak nula. Prostě nic. Oblíbená barva? Hudba? Film? Kniha? Nejlepší kamarádka? a co já vím, jaké pečivo mám ráda? (věčně mi kupuje kokosové věci i když jsem jí už asi milionkrát říkala, že nesnáším kokos). Nejsem si jistá, ale tohle by normálně rodiče měli vědět ne? Vědí, jak se jmenuje váš třídní učitel, jaké oblečení většinou nosíte, co naprosto nesnášíte.
Rádi jsou ve vaší přítomnosti. Jednou občas navrhnu:
Já: "nepustíme si spolu třeba nějaký film? "
K: "teď bude Mentalista. A pak zprávy a ..."
Já: " jo, já vím, a potom Ulice a Cesty domů" (◄oboje totální shit btw)
K: " no právě. Já je chci vidět."
Já: "dávají to každý den..."
K: "já to mám ráda. Tak potom?" (ahm ahm to je asi tak za 4 hodiny a potom začíná TBT nebo něco podobnýho, co taky musí vidět)
Já: "to se už budu učit"
K: "hmm"
Já: " no tak nic, Jdu zpátky do pokoje."

Divím, proč to pořád zkouším. Výsledek je vždycky stejný. Ať jde o film, společné nakupování, cokoliv. Lhala bych, kdybych řekla, že mě tenhle přístup nebolí. Ale naučila jsem se ji nenávidět a dost mi na tom pocitu záleží. Drží mě nad vodou. Ona prostě se mnou nemá nic společného a nechci ji u sebe. A přesto mi v životě chybí. Je to aspoň trochu srozumitelné?


Přestaneme křičet, když nebude nikdo, kdo by nás slyšel?

17. října 2013 v 16:44 | Kissu |  Duše
It don't mean a thing if I give you my heart
If you tear it apart.

Ne, nezáleží na tom.
Stejně si nikdo nevšimne.
Ani je nenapadne, že mě tříští na kusy.
Takový jsou lidé,
nestarají se o věci, dokud fungují.
A já stále stojím na nohou.
Změnilo by se něco,
kdybych se zbortila jako domeček z karet?
Zpřetrhala bych poslední vlákna,
posbírala třísky kolem
a hodila je po vás.
Věř mi, nebylo by to těžké.
Už teď visím na vlásku,
co se mi zařezává do kůže víc a víc.
Řekli byste, abych se uklidnila?
Podívali se těma svýma očima.
Rozdupali zbylé střepy mé mysli.
Vždyť co se to se mnou tak najednou stalo?
Doteď jsem byla v pořádku.
Ne zlato, ty rány jsou tak hluboko,
že už nedohlédnu na začátek.
Nebo byste poklekli u křičícího těla
a omlouvali se s tváří kajícníka?
Měla bych vám odpustit,
Nemohli jste přeci vědět,
že i něco jako já má srdce.
Nemohli jste vědět, že ze mě zbývá míň a míň.
Jenže je pozdě.
Měli jste to vidět ... ve zlomených očích,
měli jste to cítit ... z trpkého srdce,
měli jste to poznat ... z krvavých rukou.
Z nevěřícího pohledu, když mě znovu bodnete.
Ale hlavně jste mi to nikdy neměli způsobit.
Je příliš pozdě na omluvu,
příliš pozdě na odpuštění.
Nečeká vás žádný metál za spravení rozbité panenky.
Sami jste ji zničili.
A proto se znovu zvedne,
narovná si vykloubené nožičky,
uhladí rozervané šatičky
a vydá se vstříc další ráně.

Protože ví, že ať to bolí sebevíc, padnout nemá cenu.


Setkání s literární postavou

26. září 2013 v 20:37 | Kissu |  VSTUP NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ-moje tvorba
Rozhodla jsem se připojit do soutěže o nejlepší povídku, ale musím přiznat, že omezený rozsah mi dělal docela problémy. Při dodatečném mazání přebytečných znaků jsem si skoro rvala vlasy. Kniha, ze které postava pochází je pro mne srdeční záležitostí a Myšku budu milovat až do smrti. ( A háhá, počet znaků je 1800 přesně! :D :D :D ) Na rozhovor s Myškou v mé povídce nedojde, mé budoucí já na něj není připravené a asi nikdy nebude.

Kniha: Ledový oheň
Autor: Kai Meyer
Postava: Myška (a nenechte se zmást, jedná se o člověka :D )

Zrada zná mé jméno

15. září 2013 v 19:28 | Kissu |  O mně
Víte, vždy jsem patřila k lidem, co jsou až příliš opatrní. Bála jsem se, aby se nic neobrátilo proti mě. Jako bych žila karetní strategií. Jedna chyba a je konec. Nikdy jsem zbytečně neriskovala, v sázce je příliš mnoho. Tak proč jsem to udělala? Proč jsem byla tak zbrklá? Vsadila jsem vše na jedinou kartu a kvůli čemu?! Jen pro svůj pocit nadřazenosti a moci! Pro svoje vlastní ego! Roztrhala jsem si padák a už se blížím k zemi. Čeká na mě s krutou radostí. Hrála jsi a prohrála. Zradila jsme sama sebe a ostatní se přidali. Šíří se to jako nákaza, přes sladká slova a sladký den. A je to tu. Všechno, čeho je se obávala. Opravdu je to tu. Nikdy jsem si nemyslela, že se to vážně stane.
Byla jsem naivní. A je to jen a pouze moje chyba. Za chyby se platí a já teď budu trpět. Ale co když bude cena příliš vysoká?...

Kam dál