Prosinec 2011

Odraz v zrcadle

11. prosince 2011 v 19:41 | cat´s |  Téma týdne
Pravdu zná jen zrcadlo
Slunce ospale klesalo za stromy na rohu ulice a mezi domy se začal prohánět chladný vítr zvěstující příchod bouřky. Jako každý den jsem mrskla školní batoh do kouta svého pokoje a svalila se na postel. Vždy, když přijdu ze školy, se cítím tak vyčerpaná, že pouhá myšlenka na těch několik málo hodin zbývajících do dalšího dne, mi zabrání se i pohnout. Tak málo času na odpočinek a budu tam muset zase jít. Nasadit úsměv, tvářit se a chovat jako někdo jiný. Podle ostatních jsem roztomilá, obětavá a veselá. Jsem tím, kým potřebují, abych byla… Jen samé lži, pouhá maska ze zlata. Je ti smutno a jsi na dně? Jen klidně přijď a já tě utěším. Sice je mi jedno jak trpíš a jaké problémy tě tíží, ale mé ruce tě obejmou, uši vyslechnou tvůj příběh a ústa zašeptají pár soucitných slov. Uvnitř budu křičet a pohrdat tebou, ale rty se nepřestanou usmívat. Ty si stejně ničeho nevšimneš. Má duše by klidně mohla krvácet a ty bys zůstal v mém náručí zaplaven sebelítostí a truchlením nad vlastním osudem.
Ale jakmile přijdu domů a dveře od mého pokoje se za mnou bezpečně zavřou, je všechno jinak. Tady už nemusím nic hrát, nic předstírat. Odložím krásnou masku a s ní i falešný úsměv. Jediná pohybující se věc, která hledí na mé sobecké, arogantní a nevrlé já, je můj vlastní odraz v zrcadle na skříni. Kdyby mě takhle viděli ostatní, nejspíš by se s odporem odvrátili. Ne, tahle mě opravdu neznají a nikdy nebudou, nedovolím to! Před nimi jsem tím, kým bych chtěla být. Přeji si, abych si zasloužila ten obdiv, se kterým vzhlížejí k mé povaze, ale nemohu jim ji nabídnout jinak než v podobě této masky. Prostě taková nedokážu doopravdy být, a tak se alespoň snažím své pravé já co nejlépe utajit.
Jen před zrcadlem se nemám kam schovat. Nepřelstím ho! Prokoukne každý můj pokus o neupřímný úsměv i nevinný pohled. Zdá se, že ho těší pohrdavě mi ukazovat můj odporný odraz - pokaždé mi vrátí ty pyšné oči a šklebící se ústa. Nechápu, jak si toho mohou lidé nevšimnout, když bezcitně sleduji jejich trápení. V jejich očích jsem plná ctností, ale odraz v zrcadle v mém pokoji přetéká hříchy.
Na polštáři jsem otočila hlavou a sledovala, jak můj temný odraz udělal to samé. Už nezkouším na zrcadlo ty stejné lži jako na ostatní. Vím, že by to bylo k ničemu. Mohu se jen dívat a bavit se nad krátkozrakostí okolního světa.
Náhle mě však bodne u srdce. Pohlédnu do svých překvapených očí v zrcadle. Občas mívám pocit, že mi něco - nebo spíš někdo - chybí. Člověk, před kterým bych se nemusela schovávat, kdo by mě chápal a smířil se s tím, jaká jsem. Vím však, že taková osoba neexistuje, a tak chmurnou myšlenku rychle zaženu. Nemá cenu se s tím trápit, řeknu si. Můj odraz se na mě souhlasně pousměje.
"Koupelna je volná, zlato," volá na mě matka zezdola. Je to tu - příprava na další den. Přinutím se vstát a vyjdu z pokoje s právě nasazeným úsměvem.
Holub sedající každý den za oknem pokoje té děsivé dívky, zaujatě sledoval, jak s chladnýma očima a hravým smíchem opustila místnost a zabouchla za sebou prudce dveře, jako by odtamtud mohlo něco utéct. Zamává křídly a odletí vstříc soumraku. Chce být v bezpečí dřív, než začne bouřka. Zítra se sem zase vrátí stejně jako už tolikrát předtím. Zrcadlo už totiž dávno není jedinou věcí, znající dívčino tajemství.

Ehm, tak tuhle povídku jsem psala na soutěž Zlatý bkr, takže doufám, že právě neporušuji nějaké pravidlo, když ji sem dávám... Přišlo mi, že se na tohle téma celkem hodí :) .. Možná nebudete rozumět tomu s tím zrcadlem, takže vám trochu poradím...to je ten nejdůležitější odstavec a v něm je podstata celé povídky ;)

song by: Evanescence - Everybody´s Fool ♥

Rány, co jsou v srdci vyryty příliš hluboko...

3. prosince 2011 v 19:58 | cat´s |  VSTUP NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ-moje tvorba
お前の傷を誰 な 癒す?
Omae no kizu wo darena iyasu?
A kdo vyléčí tvoje rány?

Proud myšlenek...
Občas mívat pocit, že tu pro vás nikdo není, i když vy tu jste vždy pro každého. Možná i vědomí, že VY se chováte správně, i když na oplátku vám nepřichází nic. Pokaždé uklidníte sami sebe. Vlastní bolest odsunete stranou, vždy do nádoby, jejíž okraj bude časem přetékat. Tehdy rychle odejdete do ústraní, kde to všechno vypustíte ven. Tam se o vás nikdo nebude strachovat, nikdo si nebude dělat starosti. Přinutíte se znovu vstát. Z posledních sil to vše znovu uzavřete do nádoby a přidáte jednu další. Tam budete dávat další a další bolest. Půjdete dál a dál s tím vším pečlivě schovaným. Vydáte se ven vstříc pomáhánímu ostatním... A nikdy nepřestanete čekat na toho, kdo má pro vás lék...