Květen 2012

Pictures - Other

28. května 2012 v 15:17 | Kissu |  Anime


momentálně předělávám a přeřazuji, tak mějte strpení :)


Už dost...

23. května 2012 v 17:49 | Kissu |  VSTUP NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ-moje tvorba
Já vím, že se snažíš být milý. Dělat věci tak, jak si myslíš, že by se dělat měly. Snaha mít vše správně. Fajn, oceňuju tvoji snahu, ale asi sis mě s někým spletl. Mně není 12 a na tyhle hry už nemám náladu. Pořád říkáš, jak si dospělý a teď podívej, všichni se na nás dívají. Podobné chování by čekali u malých dětí. Já už na tohle prostě nemám, nechci takhle být. Tak se nediv, že naštvaná odcházím ve chvíli, kdy sis myslel, že s hraným uražením za tebou poběžím. Myslela jsem, že mě znáš trochu líp. Asi jsem se spletla.
Tak už se sakra vzpamatuj! Nebudu to snášet na věky! Ta tvá snaha držet se manuálu vede jen k tomu, že děláš všechno špatně... A mě tenhle způsob nás bolí...


Nobody cares...

21. května 2012 v 17:48 | Kissu |  VSTUP NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ-moje tvorba
Nezajímají tě slzy, které se mi kanou z očí.
Nevšímáš si bolesti, jež mi hrásá hrudník.
Jsem jen ta, kolem ketré procházíš.
Nic víc, jen jedna z mnoha, další zbytečná tvář.
Ani nespomalíš, ani špetkou lítosti neokořeníš svůj pohled.
Naše oči se na zlomek vteřiny setkaly,
ale my oba víme, že ty nebudeš tím kdo mě zahrání.
Jenže něco ve tvém výrazu mi říká...
Ano, ty znáš zoufalství uvnitř mě, cítíš ho.
Tak pronikavá a intenzivní vůně, tvé tělo má z ní husí kůži.
Kdo jsem a jaký je můj příběh?
Jen na chvíli na to pomyslíš, jen na chvíli, než se naše oči odtrhnou,
jen na chvíli, než mě mineš...
Pak už patřím minulosti.
Jsem jen ta, kterou jsi viděl jít po ulici.
Nic, co by sis měl pamatovat.
Jsem nikdo...

song: We are the Fallen - Bury me alive ... chtěla jsem použít i Three days grace - Someone who cares :)

Zpěv z klece se linoucí...

20. května 2012 v 23:43 | Kissu |  Téma týdne
Kovová zátěž, která je mou součástí. Táhne mě dolů do hlubit. Nemohu dýchat. Tlak kolem mě ničí. Přestala jsem vidět hladinu, nahradila ji tma. Tělo je ke mně silně připoutané, ale má mysl nemá ruce, které by ta pouta zpřetrhala. Má duše se touží prodrat na povrch a znovu se nadechnout. Bezmoc, slzy, smíření se s nezměnitelným. Jsme jako andělé sesláni na zem bez křídel. Nahama přikováni se závažím na ramenou. Naučili jsme se s tím žít. Žít život v kleci nadosmrti uzamčené. Tisícileté doufání, že klíče k tomuto zámku někdo má. Pokud ne, nebude nic.
Slovy, uměním,pohybem, hudbou, barvou ale i dotykem či pohledem naše duše zpívá světu. Poslouchej tu melodii uvnitř každého z nás, často si ji zamiluješ. Nota k notě, mysl k mysli, ruka k ruce. Okem do rozlehlého světa za tělem nahlédni. Do míst, kde se po krajině prohání naše snové, meditující a milující já. Pokud oči nevidí, jiné smysly pochopí. Miluj tu duši zakořeněnou k tělu, udržuj ji a ochraňuj. Je křehčí než se zdá. A v tomhle světě duše bez těla a tělo bez duše není víc než stín.
song: Never let me go - Florence + The Machine
"Oko do duše okno" ...

Matt Bomer

20. května 2012 v 18:47 | Kissu
víc obrázků pod pexerem ;)

Příští zastávka - nebe

14. května 2012 v 20:17 | Kissu |  VSTUP NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ-moje tvorba
Znám malé zvířátko, o kterém vím, že patří na modrou oblohu. Jeho impozantní křídla jsou stvořena pro ty daleké výšiny. Už více není ptáčátkem zobajícím ze země drobečky. Naopak už pomalu obrací svou hlavu k nebesům, zkoumající prostor, volnost a možnosti, které mu nabízejí. Touží po té krásné budoucnosti, která před ním leží. A já jsem si jistá, že již brzy roztáhne svá křídla a opustí nás. Nás a naše malé hnízdo, nás a naše malé problémy, nás a naše malé události, nás malé známé a přátele, nás všechny a mě. Brzy to nebude stačit. Budeme jen dávnou vzpomínkou, možná nezapomenutou, ale vzdálenou. Nicméně tohle už dávno víme, vždy jsme to věděli. Ptáček nikdy neměl rád, když jsme mluvili o tom, jak výjimečný je. Jak krásná duhová a jemná pírka zdobí jeho tělo. Jak krásný zábavný a zajímavý zpěv vykouzlí jeho hrdlo. Jakou odvahou sálá každý jeho pohyb. Jak moc mu to pomůže. Pomůže k tomu, co my nezvládneme. Vím, že to nesnášíš, ale je to pravda. My nic z toho nemáme a nejspíš nebudeme mít. Není to něco, co jen tak přiběhne, když to zavoláte. Zůstaneme pevně nohama na zemi, bojící se nejistoty a zrádnosti oblohy. Nic se zde nemění, nic se neděje, ale jsme tu v bezpečí. Ale já věřím, že ty všechny nástrahy, jež ti vítr postaví do cesty překonáš, možná to bude bolet, ale ty se nevzdáš. Poletíš tak vysoko, jak naše sny vždy toužili a ještě víš. Jsi určena pro tvé sny.

Tak roztáhni křídla a leť! Přeji ti štěstí...

Možná i vy znáte osobu, o níž víte, že vzlétne velmi vysoko a nechá nás hluboko pod sebou. Možná tedy i vy víte, jaký je to pocit, ale také víte, že to tak má být, nebo se to tak aspoň zdá správné...

Skyscraper - Demi Lovato
S textem to moc nesouvisí, ale tahle píseň se mi u toho poslouchala příjemně. Ptáček je silný, tak jako se zpívá v té písni :) ... Inspirovala mě taky píseň Blue Bird od Ikimono Gakari, citát z Vampire Diaries (Small time boy, small time life. If won´t be enought for you.) a jeden z citátů z Durarara! (Nic se neděje, nic se nemění, to je dívčin každodenní život.)... A taky jedna v mých kamarádek, kterou jsem si neustále dosazovala do role ptáčka :) ...

Nekonečno barev

13. května 2012 v 15:15 | Kissu |  Téma týdne
Originalita, slovo často používané, možná až všední. Vytasím se s frází, která je také velmi často omýlaná: Každý z nás je originál. Tomu nejde odporovat. To, že naše vědomí sídlí právě v tomto těle a je na něj omezeno, je jasným důkazem. Přeskočím podobné znaky jako je různá barva vlasů, očí, tváří, stavby těla a přejdu k tomu, co nás odlišuje nejvíc - k povaze, charakteru a osobnosti.
Tuto naši část, já osobně považuji za nejzajímavější. Jistě přitažlivý vzhled a krása je pastva pro oči. Kdo tvrdí, že na vzhledu nezáleží, si často jen něco namlouvám. Samozřejmě ale tvrdím, že rozhodně není hlavní z aspektů. Spíš jen drobný střípek, který ale většina lidí bere v potaz, až říkají cokoliv. Je jedno, co máte na sobě, co předstíráte, jaké naučené fráze říkáte, jak se snažíte vypadat. Vaše osobnost a povaha prosvítají pod tím vším a dobrý pozorovatel a možná i empatik v těchto záblescí dokáže snadno číst. A něco takového se podle mě nedá napodobit. Jistě jsem ještě mladá, co já vím o světě, lidech a životě?! Je však na mě, abych si utvořila názor. Možná se mýlím. No a? Nejsem dokonalá a kdybych byla, tak by to byla celkem nuda ne?
Vaše povaha je něco, co vám nikdo nevezme. Mění se, vyvýjí, klesá a stoupá. Někdy je na vás, co omezíte a co podnítíte, jindy zase ne. To a spousta dalších okolností vás činí originálními. Možná složená s podobných kousků jako u ostatních, ale jejich kombinace a zabarvení se výjimečné :) .
Nikdy nezapomínejte, že nemluvíte a netrávíte čas s tváří, ale s povahou za ní.

Vím, že se mi teď absolutně nepovedlo vyjádřit, co jsem měla na mysli. Jsem roztěkaná a to se ke psaní nehodí... Omlouvám se, pokud si myslíte, že čtením tohoto jste marnili čas...

Hej ty tam, řekni mi své jméno

12. května 2012 v 12:22 | Kissu |  VSTUP NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ-moje tvorba
Hej ty tam, řekni mi své jméno
Já vím, že bych neměla,
objevil ses zničeho nic.
Tak zářící přímo přede mnou
a přesto tak daleko.

Jenže jsi perfektní.
Obklopen dětmi hnal ses ke mně.
Se smíchem tě povalily na zem.
Můj kluk stál hned vedle mě.

Jako princ z pohádky.
Hodný stařší bráška,
ani nevíš, jak dokonale jsi u toho vypadal.
Majetnická ruka si mě přivinula blíž.

Bože, byl jsi tak sexy,
Starostlivost, ochota ale i hravost.
Zaslechla jsem tvoje jméno,
strašně jsem toužila běžet k tobě.

Nedalo se ti nic vytknout,
moje fantazie se rozjela naplno.
Topila jsem se v tvém úsměvu.
Jenže malý problém - nejsem tu sama.

Když si odcházel, něco ve mě křičelo.
Toužila jsem, aby ses vrátil přímo ke mně.
Ah, co bych dala za obejmutí.
Vím, že teď to nejde, ale příště... ^.^
Já vím, že bych neměla,
jenže jsi perfektní.
Jako princ z pohádky.
Bože, byl jsi tak sexy.
Nedalo se ti nic vytknout.
Když si odcházel, něco ve mě křičelo.

Objevil ses zničeho nic.
Obklopen dětmi hnal ses ke mně.
Hodný stařší bráška,
Starostlivost, ochota ale i hravost.
Moje fantazie se rozjela naplno.
Toužila jsem, aby ses vrátil přímo ke mně.

Tak zářící přímo přede mnou.
Se smíchem tě povalily na zem,
ani nevíš, jak dokonale jsi u toho vypadal.
Zaslechla jsem tvoje jméno,
topila jsem se v tvém úsměvu.
Ah, co bych dala za obejmutí.

Můj kluk stál hned vedle mě,
a přesto tak daleko.
Majetnická ruka si mě přivinula blíž,
strašně jsem toužila běžet k tobě.
Jenže malý problém - nejsem tu sama.
Vím, že teď to nejde, ale příště...

Doufám, že tě ještě potkám Smějící se

song: Let´sbe friends by Emily Osment :)

Wonderful days - A Prayer + překlad

9. května 2012 v 18:30 | Kissu |  ♪♪♪ texty k písním ♪♪♪
Wonderful days - Sky blue
A Prayer
The soul of a child
Embraces the lights inside
What he's looking for
Is the flowers above the wall
The boy's tried to touch
It was high so much
He started sing a song
For the blossoms may have gone.

Let the rain fall down on me
I'd devote my leaves for thee
Singing of a child make'em to cry
The tears of the clouds fall

Duše dítěte
Obejme světlo uvnitř
To, co hledal,
jsou květiny nad zdí
Chlapec se pokoušel dotknout
Bylo to příliš vysoko
Začal zpívat píseň
Protože květy mohou zmizet.

Ať na mě dolů padá déšť
Věnoval jsem ti mé listy
Zpěv dítěte, který rozpláče
Slzy oblak padají.
(velmi neohrabaný překla vlastní výroby, tak se na mě za chyby prosím nezlobte Usmívající se)



Zatracený bonbón!

2. května 2012 v 22:25 | Kissu |  Téma týdne
Hodlám to pojmout trochu jinak, než by se očekávalo, tak vás tu předem varuji ;) ... (opravdu nemluvím o jídle ;-)* !!!)

Chcete vědět, co se stalo? Našla jsem na své cestě čokoládový bonbón - tu značku, kterou mám ráda. Ale všichni víme, jak to s podobnými nalezenými dobrotami chodí, nebo alespoň já už s nimi měla pár zkušeností a řekla jsem si, že to nedopadá dobře. Nechala jsem ho tedy ležet, i když mě přímo volal, a pokračovala jsem v cestě. Ale už po pár krocích jsem toho zalitvala. Třeba by to tentokrát bylo jiné. Třeba jsem udělala hroznou chybu. Bože, jakou já mám na ten bonbón chuť! Nedokázala jsem odbočit z cesty, na které jsem byla. Stále jsem se potulovala poblíž a sledovala, zdy je sladkost stále na svém místě a přemýšlela jsem, jestli by bylo divné se pro ni vrátit. Chceme, co nemůžeme mít. Prošla jsem mnoha stádii a náladami. Jeden bonbón a tolik času. Zapírání - nepotřebuji ho, nehci ho. Nejistota - urazil se, že jsem ho tam nechala jen tak ležet, i když jsem předtím neváhala přičichnout si a možná malinko ochutnat? Přijmutí - dobře, mám problém, chtělo by to najít jeho řešení. Hanba - je to, co se chystám udělat až tak moc zlé? Mučednictví - nechám ho tam, najde ho někdo jiný, kdo si ho zaslouží víc. Rozhodnutí - dobře, kašlu na to, jdu pro něj.
Vypadalo to, že mě rád vidí, že je moc rád, že jsem se pro něj vrátila. Ze začátku to bylo jako jíst zakázanou čokoládu, když jste na dietě. To, že porušujete zákaz a že to ostatním dost vadí. Všichni máme rádi dobré sladkosti a zdálo se, že zrovna tuhle jednu ostatní shledávají velmi dobrou a je jí škoda pro někoho, o kom vědí, co s ní udělá. Je to vážně fajn pocit... než se čokoláda přejí. U různých lidí to trvá různě dlouho a řekněme, že mně stačí jen ochutnat. Jednou si pořádně kousnout a vychutnávat, ale další sousto už není potřeba.
A jsme u toho. Co dělat, když vám zbyla půlka bonbonu, vy už máte dost, ale dobrůtka by ve vaší společnosti ještě ráda pobyla? Nabízí se položit čokoládu zpátky, kde jsme ji našli. Jenže už je jí jen půlka. To vám ti, kdo ji na začátku obdivovali a teď ji litují, neodpustí. Ani bonbón sám z toho moc nadšený nebude a vy zase budete za ty zlé nenažrance, co chtějí stále víc a víc a nikdy jim to nestačí. Vždyť jste na začátku věděli, že je to risk a že se znáte dost na to, abyste věděli, že budete zase v téhle situaci. Ale nechali jste to zajít mnohem dál, než jste měli. Nejde nijak ospravedlnit své činy. Už za to nemůže lákavá sladkost ležící tak vyzývavě na cestě, ale vy. I když víte, co musíte udělat, teĎ se tomu bráníte a odkládáte to, na co nejvzdálenější dobu. Víte, že následky budou ohromné. Ukusujete už neradi další a další kousíček a budete pokračovat tak dlouho, až vaše tělo opravdu odmítne další a nezbyde vám jiná možnost. Tak to je mé momentální stádium. Vidím v tom do budoucna docela problém. Byla překročena hranice, za kterou velmi nerada chodím a můj žaludek a celé mé tělo se bouří. Nejsem prostě ten typ, co bonboniéry dojídá a rád se ještě hlásí o přídavek (možná jednou u jiné - zatím neznámé značky).
Nebudu rozebírat to, že se mezitím na cestě objevují další bonbóny a u některých nevadí, že si trochu ukouknete a půjdete dál. Jenže to nemůžete udělat, protže vás najednou v kapse tíží první sladkost, jako by byla z olova a vy víte, že byste si připadali ještě hůř. Jen jejich vábení s mučivým pocitem odoláváte.

Nechci vědět, co si teď o mně myslíte. Na tuhle svou stránku vážně hrdá nejsem, ale boj s ní stále prohrávám. Je to zakořeněno hluboko. Jsem to já. Vážně se mi nelíbí, jak příběh nejspíš dopadne... Ale v tomhle mi nikdo nepomůže, nikdo to nepochopí dostatečně na to, aby mu to nebylo odporné a pokud by se tak nějakým zázrakem/prokletím stalo, tak jiné řešení se stejně najít nedá...
Ps: omlouvám se za chyby, psala jsem v rychlosti a v zoufalství.