Červenec 2012

Prozacový národ - recenze

24. července 2012 v 22:51 | Kissu |  oblíbení autoři
Prozacový národ - Mladá a depresivní v Americe
Elizabeth Wurtzel


Nebudu tu popisovat děj knihy, na to vám pomůže strýčel google nebo se můžete podívat na stejnojmenný film. Mně osobně trvalo celkem dlouho tuto knihu přelouskat, i když má jen něco málo přes 300 stran (+ sáhodlouhé poděkování, které čte asi jeden človek z tisíce a v tomto případě jeden z milionu). A důvod? Kniha se čte opravdu pomalu, zvlášť úseky, kde Lizzie znovu a znovu píše, že hůř už se cítít nemůže a že ví, jak těžké to pro ostatní muselo být, ale bylo jí to jedno. Musím říct, že jsem nikdy nenáviděla hlavní postavu více než právě teď (zpočátku mě to mrzelo, zvláště proto, že autorka píše popravdě o svém životě a o sobě, ale pak jsem si řekla, že tím je její chování horší, když se to opravdu dělo). Už jsem četla mnoho knih popravdě popisujících různé nemoci, poruchy, či závislosti, ale tak negativní pocity ve mně ani zdaleka nevyvolaly. Má sestra tvrdí, že dobrá kniha se pozná podle toho, že na vás silně - je jedno jak - zapůsobí. Já si dovoluji v tomto případě nesouhlasit. Podle mě kniha nemůže být zařazena mezi dobré, pokud se na vás během čtení přenese pochmurná depresivní nálada, máte šílenou chuť zabít hlavní postavu (a to myslím naprosto vážně) a téměř na každé stránce čtení knihy vzdát. Vlastně jen dva důvody mě podporovaly v dočtení knihy: 1. už jsem jí určitý čas věnovala a ten by pak přišel nazmar, 2. čekala jsem na konec knihy, kde jsem doufala, že dojde ke "napravení" osobnosti Eliz (nedočkala jsem se, tedy aspoň podle mého ne). Celá kniha je v podstatě jeden nářek Elizabeth nad sebou, nad nespravedlivým a nechápavým světem, okolím, rodinou i přáteli. Zpočátku si to vlastně přivodila sama. Na mě to působilo tak, že se tak zle cítit chtěla, chtěla začít tu bolest a to se jí taky pocedlo. Ano jistě, problematické dětství, rozvod rodičů, jejich hádky a tahanice o peníze, nezajem otce o její osobu, nechápavost a představy matky - to vše bylo jistě velmi těžké. Nicméňe spousta dětí na tom byla podobně nebo i mnohem hůř a čelili tomu jinak - lépe. Je mi líto, že píšu tak zlou recenzi, ve které říkám ROZHODNĚ TO NEČTĚTE (pokud nestudujete na psychiatra nebo netrpíte podobným psychyckým trápením), POKUD VÁS ZAJÍMÁ JEJÍ PŘÍBĚH, PODÍVEJTE SE NA FILM, ZNIČÍTĚ SI MENŠÍ ČÁST ŽIVOTA!, ale opravdu jsem tím protrpěla spoustu času. Věty: ,,Hůř už jsem se cítit nemohla" ,,nemohla jsem si pomoct" ,,chtěla jsem se pokusit o sebevraždu, aby ostatní viděli, jak zle na tom jsem" - se oběvovaly pořád dokola. Ty věci, co prováděla, jak se chovala, jak hnusná byla na ostatní, takovou bezohlednost jsem už dlpuho neviděla. A když nenávidíte hlavní postavu a vedlejší postavy se střídají jak na běžícím páse, nezbude vám toho moc. Jistě, tahle kniha je o psychycky trpícím člověku, ale já její chování a osobnost stejně nemohu respektovat. Nejspíš je to tím, že nevím jaké to je se až tak extrémně cítit (tedy spoustu z jejích zálečitostí jsem také prožila a takhle jsem se nechovala, i když jsem bolest cítila, ake asi je to při depresích jiné). Tuto knihu už prostě nechci nikdy vidět a odmítám vzít do ruky i cokoliv dalšího od této Elizabeth Wurtzelové! Většinu doby, co jsem tu knihu četla se mi chtělo křičet, představoval jsem si dokonce, co všechno bych jí řvala do obličeje. Omlouvám se, ale vážně nechápu utrpení "chudáka děvče na Harvardu, které jde psaní skoro samo, má několik přátel, kteří to s ní přesto vydrželi a všichni ji podporují a vše má skoro na dlani" ! Potýká se se stejnými problémy jako spousta z nás, ale reaguje, jako by se proti ní spikl celý svět. A to se mi nepovedl vyjádřit ani zlomek odporu, který jsem k ní cítila, ale už přestanu nadávat.
Je nutné se také zmínit a psacích schopnostech autorky. Trochu mi pomáhalo, že dokázala vždy nakonec nějak popsat co cítila či zažila. Užívala velmi zajímavá přirovnání (až na miliardu úseků typu "mohla jsem být jako Člověk-s-mně-neznámým Jménem, které mě za chvilku velmi unavovaly... v té době jsem nežila, ta jména i filmy mi nic neříkaly) a musím říct, že velmi sympaticky dokázala popsat určitou dobu či prostředí. Jenže nic z toho nedokázalo ani zdaleka přebýt stále se opakující do sebe zahleděné úseky popsané v předchozím odstavci.

Je mi líto, ale musím tuto knihu zařadit mezi nejhorší tři, co jsem kdy četla. Neměla jsem na to nervy.

Zmiz, demokracie! To jsou moje záležitosti, ty děvk*!

23. července 2012 v 13:17 | Kissu |  VSTUP NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ-moje tvorba
Před pár měsíci jsem psala do jedné literární soutěže, ve které (mezi několika dalšími) nabízeli účastníkům téma "Co je to za systém ta demokracie". Tehdy jsem si řekla, že nemám ponětí, co bych na toto téma spáchala a tak jsem ho téměř bez rozmyšlení vynechala. Ale nedávno jsem si uvědomila, že na to rozhodně mám co říct. A tak jsem opět tady u klávesnice a napravuji svůj omyl, ale s tím rozdílem, že ne pro porotce ale pro mě samotnou a pro vás (čili se nemusím bát být více osobní).


U nás doma se všichni nadšeně tváří, že zde vládne demokracie, každý může říct svůj názor a bude na to přihlédnuto. Nicméně po určitém čase - a trvalo mi opravdu dlouho to vyslovit - jsem si uvědomila, že je to pouhá iluze. Možná si právě říkáte, že tak to je přeci všude. Matka a otec mají rozhodující slovo a to ostatní je vedlejší, a ani já neříkám, že má rodina se ode všech na světě zásadně liší. Dejte mi však minutu vysvětlit svůj záměr... Složení naší domácnosti je následující: matka, sestra, já (a místy do chodu věcí zasahuje babička). Pokud žijete pořád jen ve společnosti složené ze samých žen, tak zjistíte, že zde je rovnoprávnost o něco více patrná. Tedy alespoň u nás tomu tak po rozvodu rodičů bylo.
Na první pohled se může zdát, že liché číslo je v demokracici velkou výhodou - nemůže nastat nepříjemná remíza. Ušetří to čas i dohadování. Jistě, to všechno je skvělé, ale v záležitostech jako vybrání filmu na večer nebo restaurace na oběd. Ale nikdo neříká, na co všechno by se tento systém měl vztahovat. A to je jeden z jejích zásadních problémů. Tak kde to díky ní funguje se pak těžko reguluje její používání. Každý nabude dojmu, že může spolurozhodovat úplně o všem napříč tomu, že jisté vci vůbec nemá právo ovlivňovat.
A právě zde se dostáváme ke kýženým příkladům z praxe, kvůli kterým toto celé píšu. Ano nejsem jiná než ta spousta lidí, co si založila blog a teď si v článcích vylévají srdíčko a pláčou či plesají nad svým životem. Jenže pro to vlastně blogy jsou. Můžete zakřičet do světa přes internet to, co byste přímo neřekli, nebo tu máte víc posluchačů (možná s podobným názorem či zájmy). Dělíte se s ostatními o to, co vás baví, zajímá, napadá a tím pádem i (jako v tomto případě) trápí a co vás potkalo. Takže když jsme si to ujasnili, zpátky k tématu... Například se měl předělávat můj pokoj (v té době tam ještě bydlela i moje sestra, ale měla se za tři měsíce stěhovat). Já byla proti. Líbil se mi tak, jak byl. Navíc brzy měl být jenom můj. Jen já tam měla trávit čas. Možná by ho někdo považoval za poměrně dětský, ale mně připadal útulný a příjemně známý. Právě tam jsem hledala útočiště, když jsem se opět potřebovala někde schovat, když jsem se trápila, když jsem tiše brečela a nechtěla, aby někdo viděl mé slzy, mou slabost. Navíc mám ráda své soukromí. Především učení mi v něčí přítomnosti vůbec nejde (a to je hlavní důvod toho, proč jsem v budoucnu strávila tolik času skrčená u učení na zemi v naší malé koupelně, kde byl relativní klid). S oblibou jsem si tam nerušeně četla, kreslila nebo dělala cokoliv jiného, aniž bych byla v obýváku, kde vyřvávala televize většinou zapnutá na Vraždech v Midsameru (nezajímá mě jak se ta hovadina píše), trileru s The Rock (kterého sestra s matkou milují) nebo nějakým nudným českým seriálem (prostě české filmy a seriály moc nemusím - až na pár výjimek). Takže v podstatě jsem tam trávila skoro všechen čas ztrávený doma. A teď mě někdo nutil od základů toto místo změnit. Změna. To slovo jsem odmítala a bránila se mu. Téměř každá změna, kterou jsem zažila, byla k horšímu (to je poupravený citát z V jako Vendeta a já musím říct, že naprosto výstižný). Mám ráda jen změny, které cítím že potřebuji, ale tohle? To jsem si rozhodně nepřála.
Ale jak už to v demokracii chodí, dva hlasy (matka a sestra) vždy přebijí jeden (čí byl, si asi zvládnete spočítat sami). Pořád se mě snažily přesvědčit, že toto řešení je nejlepší. Moc dobře si pamatuji, jak moc se snažili, abych to uznala. Bude to perfektní pro studentku gymnázila, bude to vypadat stále upraveně a urovnaně. Ne jako tato místnost sestavená z chaotických kusů nábytku, které jsme po stěhování narychlo sehnaly. Ony už se rozhodli, že to udělají, jen se cítily špatně, že stále nesouhlasím, i když je to můj pokoj a ony do toho nemají co kafrat (omlouvám se za ten výraz, ale když si na to vzpomenu, zmocňuje se mě znovu hněv - sic tlumený časem). Sestra (která pokaždé věří, že právě její rozhodnutí je to správné a všechno ostatní je bez milosti, jakékoli logiky a zdravého rozumu bez milosti zamítnuto) dokonce ve vzteku, že se jim to nedaří, začala demolovat starý pokoj. Pak už jsem neměla jinou volbu. Předělání bylo nevyhnutelné. A to byl definitivní konec mého úkrytu a přístřeší. Jako když vězni vemete jediné okno, které mu osvětlovalo celu a nahradíte ho lampou - světlo je silnější, ale není to to, po čem jeho srdce touží. Používám tak silné přirovnání, protože jsem se tak skutečně cítila a stále cítím (i když zdá se, že jsem už téměř zapomněla, jaký to byl pocit bdít za svitu měsíce a ne lampy).
Nejvíc je asi naštvalo, když jsem řekla: ,,Můj názor znáte, ale fajn, tak si dělejte co chete." V reakci na to jsem byla nucena "vybrat si", jak to předělání bude vypadat. To probíhalo následovně (a všechno vlastně stejně, tak uvedu jen jeden příklad): Vybírala se barva stěn. Já vybrala barvu a odstín, který se mi líbil a matka se setrou začaly hrát trapnou hru na chápající a zkušenější poradce. ,,No není to špatné, ale co tahle barva, ta je mnohem hezčí,vypadá mnohem líp a závěsy můžeme dát v jejím tmavším odstínu, taky moc pěkná barva a bla bla bla." Hnusné cpaní mi iluze, že vše se zvolilo dohodou a jak krásně jsme se na tom domluvili a všechny jsme spokojené. Výsledek: Ony dvě mě opět přehlasovaly, tak jako vždy. Tehdy jsem si uvědomila, proč nikdy nic nedopadlo tak, jak jsem chtěla. Bylo, je a bude to napořád dvě proti jedné. (Barva pokoje je nakonec fialová (tu barvu jsem si vždy spojovala s jedem, takže kdykoliv se podívám na zeď, vidím jed) a světle fialová (která vypadá vlastně jako růžová = další hnus)). V takových chvílích jsem vždy litovala, že jsem plýtvala energií na říkání svého názoru. Postupně bylo jednodušší svůj vynucený názor zaměnit s "jo, klidně, to je fuk" a byly spokojené. Výsledkem byla tahle ,,klícka" (cituji svoji babičku, která pokojem byla naprosto unesena... neměla tušení, tak moc se trefila)... Vskutku je to klec a zamkla mě v ní demokracie přestrojená za milou kamarádku. Mrcha jedna vlezlá! Ať se neplete do věcí, ve kterých její služby jsou naprosto nevhodné!


ps.: Tak to byla ochutnávka z mého života, příště budu možná pokračovat podobným tématem - možností volby. Omlouvám se, pokud vám přijdu jako rozmazlený fracek. Možná že jsem a neuvědomuju si to.

Manuál pro život

13. července 2012 v 21:57 | Kissu |  VSTUP NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ-moje tvorba
Dnes ráno jsem narazila na jeden článek (jak jinak než na internetu) týkající se nějakého milostného problému jisté slečny. V podstatě se jednalo o diskusi. Všichni to známe, dívky a ženy radí jiným ženám a dívkám, dělí se s nimi o své tipy, triky, zkušenosti a nápady. Internet vám nabízí nepřeberné množství podobných poradenství a návodů. Můžete si nastudovat tolik teorie o vztazích, lásce, mužích, rodině, životním stylu a kdoví čeho ještě, až vám mozek bude přetékat informacemi. Jak se chovat na prvním rande? O čem mluvit s mužem? Jak předejít hádce? Nějaké originální nápady na schůzku a postelové hrátky? To všechno a ještě více vám je k dispozici 24 hodin denně. Při proše snahy není problém najít odpověď na jakoukoli vaši otázku. Že pro život neexistuje manuál? Ale kdeže! Internet denodenně dokazuje opak.
Jistě jste si však všimli, že nic z toho není určeno mužskému ,,silnému" pohlaví a když, tak jen velmi ojediněle. Navíc po přečtení pár rad směřovaných mužům mi připadá, že jde o takovou poslední záchranu a záchrané lano před hrozícím pádem či o napravení špatného dojmu. Nikdy jindy, zdá se, by nevynaložili na něco podobného tolik času a úsilí. Zatímco ženy raději chodí na bojište plně připravené a pokud mají možnost nenechat nic náhodě, udělají to. A právě ony se většinou později snaží přijít s něčím novým a stále zlepšovat jejich vztah i život po všech stránkách. A není to pouze hit dnesšní počítačové doby, pokud se podíváme zpátky, uvidíme spoustu časopisů a knih přeplněných podobnými žádanými informacemi. Samozřejmě se to netýká všech žen, ale stejně to o našem podhlaví leccos vypovídá, stejně jako si můžeme pár věcí uvědomit i o klucích a mužích.
,, Něžné" pohlaví je ochotné utlumit, potlačit i obětovat kousek svého já pro skvěle splněnou misi, zatímco muž si vychutná a ani řádně neocení celou tuto snahu. Musím se tedy ptát, proč jsme toto ochotné i přes to všechno dělat?
Song: Adele - Someone like you

Hledám perly mezi písněmi 02

12. července 2012 v 17:27 | Kissu |  videa (klipy)
Tahle várky nepatří zrovna mezi nejveselejší, ale to jim na kvalitě rozhoně neubírá. A já osobně musím říct, že jsem hlavně na takovéhle písničky :))

Taylor Swift ft. The Civil Wars - Safe and Sound
Jedním slovem nádherná :) Vše se mi moc líbí - text, melodie i krásný hlas Taylor.

Gary Jules - Mad World
Velmi uklidňující s chytlavou melodií.

Leona Lewis - Happy
Tenhle povedený počin má úžasný text a ani melodie a hlas Leony nezústávají pozadu. Narazila jsem na ni ve video, kde tančí moc šikovná holčina v nějaké talentové soutěži :)

Kamení a Moře - Can you keep it?

8. července 2012 v 23:56 | Kissu |  Téma týdne
Tajemství :) ... tak tohle téma se mi opravdu moc líbí. Skoro jsem to ale zase nestihla :D. Hrnek kafe a jde se psát...

Tajemství jsou podle mě neoddělitelnou součástí života stejně jako je třeba dýchání. Pokud se někdo naučí mluvit a myslet, časem se nepochybně naučí i lhát a držet věci v tajnosti. Přesto jsem toho názoru, že není špatné mít tajemství. Lidé si bohužel často u slova tajemství vybaví naprosto odlišné avšak stejně běžné slovo: lež. Ale ano, je pravda, že tito vzdálení příbuzní chodí často pospolu. Stejně jako existují překážky, které překonáte pouze s něčí pomocí, i zde je potřeba obou dvou.
Nicméně vraťme se k tajemství. Každý z nás má svůj vlastní svět - vnitřní, ve kterém jsme bohy a vnější, v němž jsme jedním z hráčů náročné hry. Všude máme tajnosti a právě ty činí náš svět zajímavým a záhadným. Takhle to prostě funguje. Lidé se nezajímají o věci, o kterých vědí naprosto vše. To víme všichni a myslím, že všichni už jsme narazili na výhody i nevýhody této pravdy. Myšlenka, nápad, pocit, událost, touha, strach, vášeň, vlastnost, schopnost a spousta dalších věcí je potenciální kandidát na tajemství. Mluvím teď o takových, která si necháte jen a jen pro sebe. Nikomu nic neprozradit. Nechat vše v bezpečí pod mnoha zámky a dveřmi navždy schované. Je to jako mít v sobě zamčené ledově chladné moře. Tak chladné, že na jeho přítomnost nikdy nezapomenete. A vždy, když se někdo jen trochu přiblíží k těmto skrytým ledovým vodám, moře se pohne směrem k vám, jako by se samo bálo odhalení. Znáte ten pocit. Mráz je pod paždým centimetrem vaší kůže a na chvíli máte strach, že se sami v sobě utopíte. Bojíte se, že všechna ta tajemství vám zaplní plíce a už je odtamtud nedostanete.
Také víte, že jsou jen dva typy lidí, vyvolávájící ve vás takový pocit. Ti, jež cítí vodu na míle daleko a jdou za její vůní. Hledají ji a když ji najdou, stojí bezpečně na souši, zatímco vy se topíte. Můžeme je nazvat těmi, kdo chtějí odhalit vaše tajemství. A pak jsou tu ti druzí. Bloudící pocestní, kteří nemají ponětí o tom, že kolem nich je takové nebezpečí. Klidně si spletou kaluž s bezednou mrazivou propastí, a hle! Už se topíte dva.
Existují však i jiná tajemství. Dají se dost dobře přirovnat k závaží. A všichni víme, jak se zbavit takévé věci - předáte ji dál. Neexistuje jiný způsob, jak si od této trýzně ulevit. Víte ale, že jednáte proti pravidlům a tak doufáte, že další majitel závaží v pořadí bude tím posledním. Pomůže vám s ním, nebo ho dokonce celé převezme! Oh, jak lákavé... Ale buďmě upřímní... V čem je ten po vás jiný než vy?

Brrr, nerada píšu takhle pozdě večer, většinou pak ze mě lezou samé bláboly... No posuďte sami.

song: Secret - by The Pierces ... podle mě naprosto výstižné :)

Můj animelist :))

8. července 2012 v 14:29 | Kissu |  Anime
Naruto
Naruto Shippuuden
Death Note
Bleach
Elfen Lied(necelý)
Lovely complex (nedokoukáno)
Vampire knight
One Piece
Koisuru Boukun
Guilty Crown
Vampire knight guilty
Air
Angel Beats
Nabari no Ou
NANA
Hellsing
Earl and Fairy
Boku wa Imouto ni Koi wo Suru
Shugo Chara!!
Shugo Chara!! Doki
Hanasakeru Seishounen
Dance in the Vampire Bund
Jigoku Shoujo
Ao no Exorcist
Uragiri wa Boku no Namae wo Shitteiru
Kaichou wa Maid-sama!
Special A
Blood+
Shinrei Tantei Yakumo
Seikon no Qwaser
Seikon no Qwaswer 2
Fruits Basket
Hiyokoi
Kimi ni Todoke
Kimi ni Todoke 2
Soul Eater
Ookami-san to Shichinin no Nakama-tachi
Fate/Stay Night
Byousoku 5 Centimeter
Shugo Chara
Shugo Chara: Doki
Monochrome Factor
Saint Beast
Kyou, Koi o Hajimemasu
Code Geass
Dogs: Stray Dogs Howling in the Dark
Beelzebub
Higashi no Eden
Yamato Nadeshiko Shichi Henge
Shingetsutan Tsukihime
Darker than Black - Kuro no Keiyakusha
Darker than Black - Ryuusei no Gemini
Wonderful days
Another
Appleseed
Kuroshitsuji
Kuroshitsuji 2
Paradise Kiss
Junjou Romantica
Junjou Romantica 2
Ikoku Meiro no Croisee The Animation
Starry sky
Hakuouki Shinsengumi Kitan
Hakuouki: Hekketsu-roku
Togainu no Chi
Dogs: Stray Dogs Howling in the Dark
Otome Youkai Zakuro
Black Rock Shooter
Uta no Prince-sama: Maji Love 1000%
Ouran Koukou Host Club
Ookami-san to Shichinin no Nakama-tachi
Sekaiichi Hatsukoi TV
Sekaiichi Hatsukoi 2
Durarara!!
a pak takový jako Pokémon a Digimon, ale to viděli asi všichni ;D .... mým prvním anime bylo Mononoke Hime ♥♥♥

ono toho bude asi víc, podrobněji to najdete zde :))

Rozcestník

7. července 2012 v 12:22 | Kissu |  Nadpřirozeno
Na svoji obranu musím říct, že jako malá jsem se o tohle téma vážně nadšeně zajímala. I články z té doby odpovídají mému věku a nadšení :D. Zpětně jsem se podívala na pár článků a musela se začít smát. Neměla jsem to srdce to smazat :D. Takže mladším se tato rubrika možná bude líbit, tak jako se líbila kdysi mně a starší se aspoň dobře pobaví :D.
Ps.: Zase abych ze sebe nědělala takového dospěláka :D dodnes miluju fantasy filmy a knihy :3



(to, co se nevešlo do předchozí kolonky :D)

Pps.: Jak jsem zjistila, tak tehdy jsem se velmi svědomitě řídila heslem "všechno souvisí se vším", takže články patřící do jedné rubriky jsou občas v jiné. Omlouvám se...


I find Kind of Funny and Kind of Sad

6. července 2012 v 13:15 | Kissu |  O mně
Rozhodla jsem se, že sem budu častěji psát. Tím nemyslím články plné fotek s jednoslovnými komentáři. Možná jste si všimli, že velmi ubylo článků převzatých z jiných blogů, nebo jenom obrovské množství fotek, které můžete najít jinde, když budete pořádně hledat. To mi teď už přijde jako ztráta času. Takže ano, pokud toužíte po takových článcích, v archivu jich je dosud nesmazaných více než dost. Cítím se kvůli nim trapně a budu je promazávat, ale řekněme si to narovinu, jsem příliš líná na to, zabít kus své přítomnosti mazáním minulosti. Jednodušší by bylo zničit všechno, celý blog. Takže mi uděljte tu radost a dělejte, jako by tam ty články už nebyly. Lidé rostou a vyvíjejí se (podstata se sice nemění, ale i tato změna stojí za pozornost), bylo to jedno z těch období, kterými si každý musí projít a já jsem ráda, že jsem je zažila.
Ráda píšu a blog je skvělé místo na psaní. Můžu psát o čem chci a přesto si to nenechávám tak úplně pro sebe. I kdyby mé články měl číst jen jediný člověk a nezanechal o tom jedinou zmínku, byla bych spokojená. Možná je to těžko pochopitelné, ale taková už jsem. Ráda sdílím s lidmi střípky mého života a tvorby, ale jen pokud se jedná o ty, kteří mě neznají. Přijde mi, že jinak bych ztratila svůj momentální pocit bezpečí. Být pod povrchem, schovaná. Byla jsem vychována, abych byla v bezpečí i se svými tajemstvími. Taková už jsem a myslím, že i vám takový "vztah" mezi námi bude vyhovovat víc. S poznáním člověka přicházejí povinnosti. Nerada bych vás uvrhla do okovů, ve kterých nechcete být. Na podobné věci máte jistě ve svém okolí dost lidí. Takhle tu máte jen náznaky mého světa, představ a pár podnětů k zamyšlení. Takže mě prosím nechte být jen tou osoubou za monitorem někde daleko či blízko. Žijící, dýchající, smějící se i plačící, ale nechtějte po mně, abych prozradila víc, než jsem zde ochotná psát... Zvláštní prosba, já vím.