Listopad 2012

For this is the end...

26. listopadu 2012 v 1:06 | Kissu |  Téma týdne
Běžím slabě osvětlenou ulicí... Slyším svůj dech a srdce mi bije jako zvon... Zakopávám o uvolněnou dlažební kostku, ale nezastavuji... Chvátám pro volnost, pro osvobození, pro mou nejsilnější touhu.
Nejspíš bych měla vysvětlit, jak jsem se dostala až sem, ale myslím, že mnozí z vás již mají jisté tušení. Ano, jsem jedna "z těch lidí". Říká se, že my se sebevražednými sklony se jen bojíme života a jsme příliš slabí na to, poprat se s ním. ,,Jistě, je tu polehčující okolnost," řeknete si ,,záleží na okolnostech." Já však nemám čas ani chuť vám teď vysvětlovat důvody svého jednání. A pravdou je, že na nich vlastně vůbec nezáleží... Za chvíli příčina i následky zmizí. Za chvíli bude jedno, co bylo předtím. Budu pouze jednou z těch, co to vzdali. Nic víc než číslo na seznamu, nicneříkající jméno se dvěma datumy.
Ano, to je ono. To je ta mrazivě známá ulice mířící k mostu. Už jsem tu byla se stejným záměrem snad dvacetkrát, ale tentokrát to bude naposledy.
Od jednoho říjnového dne mě to sem táhne jako magnet. Na ten den nikdy nezapomenu... Bylo to jen pár týdnů po tom, co jsem se do tohoto města přestěhovala. Zdržela jsem se u kamarádky a tak jsem přijela vlakem o tři hodiny později, než obyčejně. Šla jsem raději delší cestou přes most, abych se v noci vyhnula temným uličkám, když jsem Ji spatřila. Asi patnáct metrů přede mnou se opírala o zábradlí a snažila se spatřit aspoň část měsíce schovaného za mraky.
Něco ve mně mi hned pošeptalo, že s ní něco není v pořádku. Navíc moc středoškolaček nepostává uprostřed pracovního týdne v noci na mostě jen kvůli měsíci.
Trochu jsem zpomalila, ale šla jsem dál s tím, že se mě tohle podivínství netýká. Zaslechla mě a jako by se probrala z hlubokého spánku, nepatrně sebou cukla. Podívala se na mě. Byla celkem hezká, běžně oblečená, typická normální dívka, kterých jsou všude stovky... Ale něco v jejích očích mě přimělo se zastavit. Sálal z nich smutek i radost, podobně jako by tomu mohlo být u zoufalého člověka pod vlivem drogy. Jenže u ní o žádné drogy nešlo. Ona už byla tam, kam se chystala jít. Stála přede mnou a zároveň byla pryč.
Už v ten okamžik jsem věděla přesně, co udělá. I ona věděla, že to vím. Usmála se na mě jako na starou známou, přelezla zábradlí a zhluboka se naposledy nadechla. Něžne pohladila chladný kov pod svýma rukama, vydala zvuk podobný uspokojenému povzdechnutí a zavřela oči. ,, Počkej!" vydechla jsem, ale to už se nedržela. Ve zlomku vteřiny už tam nebyla. Ozvalo se šplíchnutí a neslo se vzduchem ještě několik minut po její smrti, nebo mi to tak aspoň připadalo.
Tehdy jsem nechápala, jak to mohla s takovou lehkostí udělat. Kupodivu jsem necítila vinu za to, že jsem ji nezastavila. Vždy, když mě něco takového napadlo, vzpomněla jsem si na ten krátký pohled. Muselo to tak být, ona už byla stejně mrtvá.
Ano, tehdy jsem v jejího činu chápala tak málo. Ale dnes už vím... Došla jsem na stejné místo jako onu noc a přelezla zábradlí. Nikde nikdo nebyl a tak jsem si dávala na čas. Teď už není třeba spěchat. Pro mě žádné publikum nepřijde. Spokojím se s měsícem, který dnes tak nádherně září na bezmračné noční obloze. Ano, rozloučení s ním mi stačí.
Myslela jsem, že dávat poslední sbohem všemu kolem bude těžké, ale cítím podivnou lehkost. Jako by i vítr šeptal ,, Pojď, už na tebe čekám... Není to tak zlé..."
S hlubokým nádechem a usměvem na rtech jsem se pustila zábradlí. Ano, teď už všemu rozumím...



This is the end, hold your breath and count to ten...

Self destructive little girl...

12. listopadu 2012 v 16:02 | Kissu |  VSTUP NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ-moje tvorba
Nevím, co si myslet, nevím co cítit.
To, co děláš mě mučí,
ale zdá se, že jsem ráda za tu bolest.
Vždy jsem si ráda hrála na mučedníka
a tady to mám.
Trpím, ubíjí mě to, ale -
- i když vím, že to není správné -
chtěla jsem to.

Líbí se mi ta lítost, to drama.
Myslela bych tedy, že budu spokojená...
Jenže tohle uspokojení je jen nepatrná chuť
na mém jazyku.
Zato smutek je reálný.
Cítím tu bolest, topím se v ní.
A hle! Mučedník křičí, že život není fér,
Propadá se do pekel.

Proč zrovna já?...
A ty! Měla bys to vidět, uvědomit si to!
Nevím, jak dlouho ještě vydržím na této cestě sama.
Ne nejsi tu pro mě. Ale měla bys být.
A přitom tě tu ani nechci.
Vidíš jsem plná protikladů,
ale nic mezi.
Jsem obojí a myslím, že se z toho zblázním.
Prostě už dál nemůžu,
ale vím, že mé pochroumané srdce nelze zlomit.

Zústane navždy takové.
Bloudící samo v mlze.
A přesto není ztracené...
Ztratit se může jen to, co má cíl.

Ale zpátky k tobě.
Nenávidím tě za to, co jsi mi udělala.
Nenávidím tě za to, že sis to nikdy neuvědomila.
Měla jsi nají lepší řešení.
Oh bože, přála bych si zakřičet ti to do obličeje.
Chtěla bych, abys pocítila aspoň desetinu toho zoufalství.
Je to tvoje vina!
Ale nejde to...
Nutila by ss to změnit a já tě jinak nechci.
Potřebuju tě nenávidět.
Navíc stejně bys to byla ty,
kdo by z toho vyšel jako mučedník.
A to nedovolím...

Ano další střípek z mého života aneb dítě, jež by do kolonky čím-chci-jednou-být jako malá napsala mučedník.

Píseň téměř nesouvisí, ale při psaní mi pomohla :-).