Prosinec 2012

Poslední nightmare before Christmas

24. prosince 2012 v 0:15 | Kissu |  Téma týdne
Tohle je naprosto úžasné téma týdne a dalo by se toho o něm napsat spousta. Nebudu se ale snažit zachytit všechno, co mě s tímhle heslem napadne, stejně by se mi to úplně nepovedlo. Jako vždy ukousnu pouze kousíček z tohoto šťavnatého jablka a ten popíšu :) A toto sousto chutná jako sen...

Běžím z plných sil. Přemáhám se, co nejvíc to jde, i když nevím, kam běžím. Vím jen, že tam musím.
Úkoly bez důvodu, bitvy bez příčiny, tváře bez minulosti, světy bez běžných pravidel... Povědomé? Jistěže ano, každý znás již byl ve světě za nočním zrcadlem, v říši snů. Nic není nemožné a přesto má každý sen svá pravidla. Máte je v hlavě hluboko zapsané, nesmíte je porušit. Ženete se za věcmi, které nedávají smysl. Utíkáte, perete se o holý život, i když se vám nic nemůže stát. To však nevíte, i když přiznejte si, že občas to tušíte.
Od spodiny po královskou krev... nebo je libo nějaké zvíře či květ, nebo snad planeta či živel? Jen se neostýchejte, vše je tu k mání, mužete být čímkoli chcete. Ale je to skutečně tak? Jste to vy, kdo určuje, čím budete v dalším království spánku?
Říkte, že ne? Jistě, pak by to možná ani nebyl pravý sen. Pouhá vynucená iluze.
Jak ale poznáte, že to kolem vás je sen a ne skutečnost? Někdy cítíte bolest, jemný dotek, vzrušení, strach, vůni i chuť. Tak v čem je ten rozdíl mezi životem za zavřenýma očima a realitou? Na druhém řádku se mi ale přeci jen podařilo najít pár rozdílů, není to tak? Ha! Jaké proradné srdce to mám, že vás nechávám hledat v tomhle nesouvislém textu, že? 6e se nestydím. Dobrá tedy...využiji svátků klidu a míru jako záminku proto, abyste mi to odpustili. To mi nemůžete odmítnout... Jejda, kam jsme se to ztratili? Vidíte, já jsem vážně nepozorná. Nu což, je načase vrátit se do Říše Divů.
Máme totiž hodně práce. Dnes vám nechci pouze vyprávět, chi vás i něco naučit. Prozradím vám, jak ovládnout své sny a získat tím mnoho času v místě, kde můžete být bohem, lenochem, hrdinou,...
Je to metoda opravdu jednoduchá. Stačí se během snu na chvíli zastavit a zamyslet se nad tím, jak jste se tam vlastně dostali, kdo jsou lidé kolem vás a co jste dělali třeba včera či před týdnem. Věřte, že pokud si nebudete moci odpovědět, poznáte, že sníte. A když si tohle uvědomíte, okolní svět je váš. Víte, že můžete třeba stokrát zemřít, všechny okolo můžete nechat padnout a přesto budou v pořádku až se vzbudíte. Budete vědět, že nemusíte dělat nic a zároveň můžete všechno, co vám pravidla zdejšího světa dovolí. Přáli byste si létat, opalovat se nebo snad vládnout? Jen do toho!
Zní to krásně a jednoduše, že? Nicméně je tu samozřejmě háček. Jak poznáte, že sníte, čili je čas na to se zamyslet nad výše zmíněnými otázkami? Pro vás je to v tu chvíli realita a vy se snad běžně zastavujete třeba cestou do školi či do práce a říkáte si "jak jsem se sem vlastně dostal a proč to dělám?" já tedy ne. Ale právě tudy vede cesta k úspěchu. Naučte se například kdykoli při podívání se na oblohu položit si právě jednu z těch otázek. Pokud si na tom opravdu dáte záležet a budete to dodržovat, kdykoliv se ve snu podíváte na oblohu, automaticky si položíte tuto otázku. A jsme doma! Chápete ten princip?
Ze začátku to může být celkem náročné, ale výsledek stojí za to. Nadruhou stranu ne všechny sny, ve kterých jste - dá se říct - bezmocní, jsou ke škodě. Třeba takové noční můry vám napumpují trochu zdravého adrenalinu do žil. I románek s vaším vysněným princem/princeznou ztrácí své kouzlo, když si uvědomíte, že je to pouhá krátkodobá iluze.
Dnes to tedy nechte být a začněte až někd jindy. Co by to totiž bylo za svátky bez pravé nightmare before Christmas! :D Johohohohoooooo!

Be hot as hell!

17. prosince 2012 v 0:17 | Kissu |  Téma týdne
We are monsters...
All of us.
I know you feel it deep inside.

V každém z nás se skrývá trocha tmy. Nezkrotný tvor lačnící po krvi světa. Chceme slávu, krásu a zábavu. Trochu nebezpečí, výzvu, vášeň a pocit, že právě teď jsme živí. Zvlášť v noci cítíme tento oheň, tak mi netvrď, že v sobě nemáš aspoň malý plamínek. Cítím z tebe ten žár a ty to víš. Je to špatné? Možná. Ale když v nás propukne požář, všechno se zdá být takové, jak má být.
Tančíme za svitu měsíce, pobíháme v dešti a pijeme krvavě rudé víno. Nic nás nedokáže zastavit, v tu chvíli jsme tak silní! Jsme jako andělé sražení z nebe do náruče tmy. Milujeme, toužíme a nepřemýšlíme. Sem žádný rozum nepatří. Noc patří nám a my jí. Je to doba, kdy všechno vypadá jinak a jen hlupák by ji promarnil spánkem.
Nejsou žádné povinnosti, pouze život pod velením planoucího Orionu. Tak se nadechni! Přijmi ta křídla na tvých zádech, a nech se unášet. Vždyť víš, že naše noc jednou skončí a naše vláda nad světem odpluje spolu s lunou a zářivými hvězdami.
Dravá zvířata uvnitř nás nemohou být ve dne svobodná. Tak rozbij proteď svoji klec napadrť, utíkej vstříc světu, zaryj své nehty do mé kůže a poznej tu chuť. Užívej si plnými doušky tuto dobu monster. Naši dobu. Čas, kdy jsme nepřekonatelní...

song: Lady Gaga - Teeth ... koho jiného si k takovému tématu týdne taky pustit, že?!

Like a lier looking for fogivness from a stone...

14. prosince 2012 v 10:47 | Kissu |  O mně
Nevím kdy to začalo,
jako by to bylo stále se mnou.
Ale poslední dobou vím,
že je to špatně.
Jsem jedna z těch lidí,
co kňučí nad svým krutým osudem,
litují se a i tato slova píšu jako ubožák
sklánějíc hlavu a říkajíc,
že svou chybu chápe,
ale nemůže s tím nic udělat.
Jsem lhář prosící o odpuštění.

Abyste mě lépe pochopili,
přirovnám se k postavě z knihy či filmu.
Znáte ty ne úplně zlé,
ale přesto nesnesitelné lidi,
kteří všem lžou a dělají vše tak,
aby za každou cenu ve zdraví vybruslili?
Do ničeho se jim nechce,
pokud to pro ně není výhodné?
Pokud ano, pak jistě víte i jak končí
jejich místo v příběhu.
A já celý ten čas vím, že skončím stejně.

Ale není to strach ze zaslouženého trestu,
čeho se bojím.
Nejvíc se děsím okamžiku,
kdy okolo mě budou osatní stát,
rezignovaně kývat hlavou
a prohlašovat, že jsem je zklamala,
že se snažili dát mi šanci, ale už dál nemohou.
Vím, že se budu tvářit tak, jako všichni,
které to samé potkalo.
"Já to přeci nemyslela zle, nechtěla jsem,
aby to tak dopadlo, nemůžu za to...
Prosím!"
Ale oni odejdou a ve mně se zažehne hněv.
Bude silný a změní mě. Změní mě k horšímu.
Pak teprve nastane můj trest.

Chci tomu předejít - ano opět se zachránit.
Nechci taková být. Podobné lidi nenávidím,
myslela jsem si, že taková nemůžu být,
ale už se to nedá dále popírat.
Teď tu volám o pomoc, o řešení,
o záchranu.
Ale tuším, že pro lidi jako já, žádná pomoc není.
Buď to zvládneme sami, nebo ne.

Berte to tedy jako důkaz toho,
že jenom to, že si uvědomíte,
že je s vámi něco špatně,
neznamená to, že jste vyhráli.
Značí to jen, že jste objevili jakýsi nádor...
Válka teprve začala...

Je to vlastně normální úvaha ve sloupcích :) Nevím jak vám, ale mě se to tak lépe čte. A ano, tohle je pravda ;)