Únor 2013

Krávy, krávy! Jak si vlastně povídáte, jakou máte řeč? (případně volové)

8. února 2013 v 1:11 | Kissu |  O mně
Nebudu chodit kolem horké kaše a rovnou vám říkám, že v tomhle článku nehodlám nikoho opěvovat, naopak si pořádně zanadávám, takže jestli vám to vadí, tak to nečtěte ;).

Takže, nechť začne další vylévaní mých mindráků do širého světa.
Nesnáším fňukající lidi. A tím nemyslím ty, co často brečí (ano, to je taky děs, ale taky je to úplně jiná kapitola, takže to teď přeskočíme), ale ty, co si stále zoufají nad svým osudem a překážkami, které jim život hází pod nohy. (To, že jsem pravděpodobně jedním z takových lidí, necháme taky na jindy ;) ).
Ano, chápu, že občas je to težké a u některých mnohem víc než u jiných, ale zhroutit se a mezi své přátele týdny šířit, jak všechno stojí za prd, vám řešení zhůry nesešle.
Je to vážně zlé a nejradši byste skočili z mostu? Tak skočte! (Ano zní to morbidně, ale divili byste se, jaký efekt na vaše další jednání, bude zvažování smrti jako možnosti, mít). Nechcete skákat? Tak sakra nebulte a okamžitě začněte hledat cestu z vaší posraný situace! (Utěšovat vás často bude to, že když to nevyjde, vždy se dá vrátit k té první možnosti - vážně, tak to prostě chodí).
Je to jen menší problém, ale stále je dost velký na to, aby vám přidělával vrásky? Tak......... To sakra jako čekáte, že mám řešení na všechno? Vypadám snad jako Google?! A vyhřáté bačkory na stříbrném podnose byste nechtěli?!
Stejně... I kdybych vám řešení problému našla, tak se jen ušklíbnete a najdete na tom nápadu spoustu nedostatků a miliardu důvodů proč-to-nejde. A přesně na tuhle lidskou podělanou vlastnost tu právě nadávám.
Spousty lidí kolem mě si pořád stěžují (jako bych neměla svých problémů dost, ale fajn... zoufalství rádo společnost), já si občas dám tu práci s vymyslením řešení jejich nepříjemné situace, ale místo slavení triumfu zjistím, že pro minimalizaci svého problému nejsou ochotni téměř nic udělat.
První, co mě v takových chvílích napadá je WTF?! "Tak co si sakra stěžuješ, když s tím nehodláš nic dělat!"

Toť k teorii a teď příklady z praxe:
Slečna (=krycí jméno pro jednu osobu z mého okolí, která by to mohla číst, ale už kvůli sobě doufám, že tenhle článek vynechá): Mám strašně málo peněz, nemám tenhle měsíc na nájem a jídlo.
Já: Tak proč sis koupila toho obřího psa, co toho denně sežere víc než ty za týden?
Slečna: Když mně se tak líbit a já ho mám tak ráda ♥.
Já: (WTF poprvé) Ok tak proč si nenajdeš nějakou stálou práci? Nějaký nabídky jsem ti na netu už našla, koukla ses na ně?
Slečna: Koukala jsem jenom na jednu, nebyl čas (*Tvl jak jako nebyl čas? To je fb tak důležitej?!*)
Já: No a co aspoň ta jedna nabídka?
S: No musela bych vstávat v 7 a někdy v 6 a měla bych měsíčně jenom 10 tisíc. To radši budu dělat tu práci, co mám teď (*jen podotýkám, že ta je založena na stylu kolik uděláš, to máš - ježě ona moc nedělá, takže nemá) a začnu se v ní víc snažit (*ha, to už tady bylo tolikrát!*).
Já: (*WTF podruhé... A jakou práci si jako myslí, že v dnešní době bez jakýkoliv praxe sežene?! Že 10 tisíc je jí málo?! Aspoň by měla na jídlo! Spousta lidí maká od rána do večera a nemají ani to!*) ... Jak myslíš. A pořád si plánuješ z dalších peněz, co z té práce budeš mít, koupit auto? Nechceš si nejdřív dát radši nějaký peníze stranou, abys měla kdyžtak nějakou rezervu právě na nutnosti jako jídlo, nájem a tak?
S: Ne auto už potřebuju. Už mě nebaví jezdit busem, navíc to bude levnější (* To by mě zajímalo, jak na to kravinu, že to bude levnější její chorej mozek zase přišel*)

Tak co jí má na to člověk jako říct?! Jde hlavou proti zdi, ale ignoruje všechny, co se jí snažej poradit a furt jenom fňuká! Praštit železnou tyčí přes palici, vážně!... A teď si asi říkáte: "tak jí nech, ať si nabije" Jenže bohužel když si nabije ona, tak to odnesu i já! Jenže co mám jako dělat?! To je "bezmoc u debilních lidí".

A ukázka z mého života číslo dvě (mohla bych klidně pokračovat donekonečna, ale můj pohár deprese by asi přetekl)!
Koule (takhle osoba to sice číst nebude, ale sedí to skvěle, takže škoda skutečně jmenovat. Jenom upozorňuji, že to nemá nic společného s obezitou ;) ) : Všichni na mě koukají jako na babku a důchodce.
Já: To bude tím, že si kupuješ oblečení, který tomu přesně odpovídá a když se ti snažíme pomoct vybrat něco jinýho, tak řekneš, že to není tvůj styl.
Koule: Ale mě se to líbí.
Já: Jenže pak si tě ale pořád budou plíst s důchodcem.
Koule: Hmmm...
Já: Ono i u tebe doma to vypadá spíš jako u babičky. Třeba tyhle obrazy ze zarámovaných pohledů. To už dnes dělají jenom babičky.
Koule: Ale já už si na to tak zvykla a líbí se mi to.
Já: Vždyť tak krásně maluješ a určitě by se ti to pak líbilo víc.
Koule: Ne nechám to tak jak to je, jsem na to zvyklá.
Já: (WTF Proč si sakra nenechá poradit?! ) Fajn a co aspoň tahle deka. Takovou má každý druhý důchodce. Vždyť tak ráda pleteš, tak si upleť jinou.
K: Už jsem na ni zvyklá.
Já: No to je pak ale těžký.
K: Kdybych měla moderní byt, tak klidně, ale takhle.
: Ale ten "moderní byt" se z toho sám neudělá.

Podotýkám, že Koule mi před nějakým časem přikázala předělat můj pokoj a zrenovovat ho, i když se mi líbil, tak jak byl. Ale to nikoho nezajímalo, že jsem na něco zvyklá! Nestěžovala jsem si, ale byla jsem donucena ke změně a teď se mi vždy z nového pokoje chce akorát tak blít! Fakt děkuju krávo!

Ano zabít málo! (Jo jsem zlá, to už tu všichni vědí).