Duben 2013

So wrong, so long

27. dubna 2013 v 21:35 | Kissu |  Téma týdne
Má jednu jedinou otázku. Proč já?! Už nemůžu, už jsem příliš unavená. Trvá to už příliš dlouho. Ten pověstný pohár dávno přetekl a teď se už jen topím. Topím se ve vlastní krvi a slzách. A zdá se, že to nikdy neskončí. Ale já už nechci, nechci! Nejde to to, nezvládnu to! Prosím už ne! Udělám cokoliv jen ať už to přestane!
Donedávna jsem si myslela, že mi to patří - někdy opravdu nepatřím mezi ty "milé děti" - ale když nad tím přemýšlím, tak když to začalo, byla jsem andílek. Šlo to jedno po druhém, rána za ránou a žádná z nich se nikdy nezahojila, jen přibývaly další a další. Tolikrát jsem si jako malá kladla otázku: Proč právě já?! Proč vždycky já! Co jsem tehdy provedla, že jsem ti zasloužila tolik bolesti na své cestě?! Proč jsem se narodila do téhle rodiny?! Proč je můj osud svázaný s takovými lidmi?!
Krvácela jsem, ale přesto jsem se tak snažila dělat věci správně. Tak moc jsem se snažila a snažím se doteď. Ale je to zbytečné, ať dělám co dělám, nikdy to nepřestane. Je to jako cejch - rozsudek vysící nad vámi. Nejsem věřící, ale právě teď mě napadá, kolik bolesti ještě musím snést, než bude ten nahoře spokojený?
Nikdy jsem nezapříčinila nic z toho, co se stalo, naopak jsem se tomu i snažila zabránit. Proč jsem to tedy taky já, co nese následky. Kvůli ostatním jsem už tolikrát skončila zmučená na zemi, ale nikdy jsem nedovolila, aby se i jim stalo kvůli mně něo podobného. Tolik jsem se bála, abych něco nepokazila. Ničemu by neprospělo, kdybych ještě já dělala problémy, ale proč si tohle nemohou říct i ti druzí?!
Ve škole říkají, že mojí jedinou starostí je studium. Pche... Kdyby jenom věděli... Prodala bych svou duši za to, abych mohla řešit jen normální puberťácké problémy ... ale hlavně za to, aby ta malá holčička, kterou jsem tehdy byla, měla to "krásné dětství" na které dospělí rádi vzpomínají. To by mi stačilo.
Becauce I have been treating so wrong,
I have been treating so long...






ps: tohle je článek z února... poslední měsíc se cítím líp, ale vím že se to vrátí. Vždycky se vrací...

But all the choirs in my head sang NO!

27. dubna 2013 v 19:05 | Kissu |  O mně
A už je to tu zase,
na chvíli jsem byla volná jako pták.
Létala jsem to nebi kdy a kam jsem chtěla.
Tak proč jsem si to zase udělala,
sama si vykopala jámu a skočila?
Jaký ptáček by po útěku dobrovolně nakráčel do klece?

Opět na hraně, zbraň u hlavy.
Co mám skara dělat?!
Pořád ta stejná situace,
jsem jako řítící se po spirále.
S úsměvem na rtech, panikařící uvnitř.
Všechno ve mně křičí NE!
Každá kapka krve žhne a bouří se,
nelíbí se jí její možný osud.

Zdá se, že přeci jen mám svědomí,
které teď bije na poplach.
Jedna cesta je proti všemu,
co jsem kdy řekla.
Nejsem z těch, co berou svoje slova zpět.
Nechci takhle popřít sama sebe.
Ta druhá cesta je však špatná.
Tak nesprávná, jak to jen jde.
I já to cítím a hnusí se mi.
Překvapivě to všechno ve mně odmítá.

Moje filozofie, názory a ideály proti svědomí a pocitům.
Možná se to jeví jako lehká volba,
já však tou první částí žiju.
Dělá ze mě to, co jsem teď.
Jak jí tedy mám zapudit,
když hlas v mé hlavě tak prosí.
Chce konečně udělat něco správně.
Jenže já nemůžu... Nemůžu i když tak moc chci.
Nedokážu zradit sama sebe.

Song (můj milovaný): Breath Of Life - Florence and The Machine