Říjen 2013

Přestaneme křičet, když nebude nikdo, kdo by nás slyšel?

17. října 2013 v 16:44 | Kissu |  Duše
It don't mean a thing if I give you my heart
If you tear it apart.

Ne, nezáleží na tom.
Stejně si nikdo nevšimne.
Ani je nenapadne, že mě tříští na kusy.
Takový jsou lidé,
nestarají se o věci, dokud fungují.
A já stále stojím na nohou.
Změnilo by se něco,
kdybych se zbortila jako domeček z karet?
Zpřetrhala bych poslední vlákna,
posbírala třísky kolem
a hodila je po vás.
Věř mi, nebylo by to těžké.
Už teď visím na vlásku,
co se mi zařezává do kůže víc a víc.
Řekli byste, abych se uklidnila?
Podívali se těma svýma očima.
Rozdupali zbylé střepy mé mysli.
Vždyť co se to se mnou tak najednou stalo?
Doteď jsem byla v pořádku.
Ne zlato, ty rány jsou tak hluboko,
že už nedohlédnu na začátek.
Nebo byste poklekli u křičícího těla
a omlouvali se s tváří kajícníka?
Měla bych vám odpustit,
Nemohli jste přeci vědět,
že i něco jako já má srdce.
Nemohli jste vědět, že ze mě zbývá míň a míň.
Jenže je pozdě.
Měli jste to vidět ... ve zlomených očích,
měli jste to cítit ... z trpkého srdce,
měli jste to poznat ... z krvavých rukou.
Z nevěřícího pohledu, když mě znovu bodnete.
Ale hlavně jste mi to nikdy neměli způsobit.
Je příliš pozdě na omluvu,
příliš pozdě na odpuštění.
Nečeká vás žádný metál za spravení rozbité panenky.
Sami jste ji zničili.
A proto se znovu zvedne,
narovná si vykloubené nožičky,
uhladí rozervané šatičky
a vydá se vstříc další ráně.

Protože ví, že ať to bolí sebevíc, padnout nemá cenu.