Listopad 2013

Nestíháš číst?! Tvoje smůla.

17. listopadu 2013 v 0:08 | Kissu |  Téma týdne
Na tomhle tématu týdne si asi moc nezafilozofuju, ale líbí se mi.
Já jsem obrovský požírač seriálů, filmů a anime a jelikož nemám zrovna v lásce ty české kousky, je mi téma Dabing x Titulky velmi blízké. Narovinu říkám, že u mě vedou z 95% titulky. Výjimkou je např. Harry Potter, Pán prstenů a hlavně Piráti z Karibiku, Simpsonovi, Četníci a Anglelika. Většinou je to proto, že jsem na to byla zvyklá a hlasy už jsem si k postavám přiřadila. Nicméně HP, PP i PzK jsem viděla i s originálním dabingem a nijak zvlášť mi to nevadilo. Je to hlavně tím, že miluji angličtinu, takže pokud to jde, tak nové filmy a seriály sleduju s titulky. Ale pokud jde o jiné jazyky (tedy kromě japonštiny a korejštiny... možná přidám brzy i ruštinu), tak dávám většinou přednost dabingu. Ale jak jsem již řekla, netvoří to víc než 5%.
Naprosto nesmlouvavá jsem v anime. Tady prostě neexistuje nic jiného, než originální jazyk a titulky (cz, sk nebo eng). Pokusy američanů i čechů o dabing anime jsou naprosto tragické. Jsem schopná přimhouřit oko u Pokémonů, ale to je opět jen kvůli zvyku z dětství.
S tím, že ČR má skvélý dabing nesouhlasím. Ano, existují filmy, kde české hlasy jsou lepší než původní, ale to se většinou týhá starších filmů. Překlady se začínají dokonce odflakovat. Např. The Vampire Diaries je v češtině katastrofa. V překladu je i několik zásadních chyb a o hlasech a výslovnosti jmen raději nemluvit. Nejsem sice zrovna fanda Stmívání, ale i to dostalo v češtině dost na zadek. Mnohdy je český dabing prostě hnus a já se mu snažím pokud možno vyhnout.
+ přijít o sexy britský přízvuk? Nikdy! :D

Ps.: Nesnáším, když si chci s lidmi pustit nějaký film, ale oni orodují za to, že to rozhodně musí být s dabingem. Takže si klidně vyberou nějakou s*ačku, na kterou se nikdo nechce dívat, jen proto, že to má dabing. Prý to nestíhají číst a nesoustředí se na obraz. Prý mi hrozně závidí, že to stíhám. 1) nechápu, co je na tom k nestíhání... žádný blesk nejsem. 2) bez toho, abych to občas zkoušel se to sakra nenaučím! Ke mně to taky z nebe nespadlo!

Hlavně, že je v bezpečí a spinká

14. listopadu 2013 v 19:39 | Kissu |  O mně
Opět si sem jdu vylít hlavu. Většinou tu nic jiného ani nedělám. Internet naštěstí představuje skvělou příležitost říct o vašich problémech všem a zárověn nikomu. Nevím, jestli mi to pomáhá, ale svým způsobem jsem klidnější, když se ze svých myšlenek trochu vypíšu. Často se mi bohužel nepovede popsat ani polovinu toho, co bych potřebovala a chtěla. To co teď napíšu bede znít jako typické pubrtální kecy ( a bude hodně hrubek, protože to hodlám naškrábat v rychlosti). Ale tenhle stav je u mě už 10 let. A nemyslím, že s věkem zmizí.

Už jsem dlouho nemluvila o Kouli a dnes jsem znovu pocítila nutnost o ní napsat.
Koule je přesně ten typ lidí které nemám zrovna v lásce... nebo možná nemám ráda takové lidi jen proto, že jsou jako ona. Miluje zvářata a kytky víc než lidi a často má názory a požadavky, které normální lidé nemají. Mívám chuť na ni občas zařvat, ať zmlkne a konečně se probere. Při některých debatách se mi chce křičet "PROČ TO PROSTĚ NECHÁPEŠ?! PROČ ASPOŇ JEDNOU V MÝM ŽIVOTĚ MĚ NEMŮŽEŠ POSLECHNOUT!?". Svírá se mi hrdlo, slazy mám na krajíčku a cítím směsici vzteku-ublíženosti-a několika nepopsatelných pocitů. Bolí to. Opravdu to bolí. Ale o tom teď nechci mluvit. To je zase jiná kapitola.
Budou se konat rodičáky a když jsem jí předala pozvánku, řekla: "Hmmm... A musím tam?"
Já: "No povinný to není, jako vždycky."
K: "Fajn, tak to se nic nestane, když tam nebudu."
Já: "Hmm. Ne no."
K: "Kdyby s tebou byl nějakej problém, nebo bys propadala, tak by to bylo něco jinýho. Ale takhle je to zbytečný."
Já: "Jo chápu. Už jsme si zvykla, že nikdy nechodíš.
K. " Ty mi stejně všechno říkáš, tak není potřeba."
Já: " Jo, jasný."

Ehm tím všechno má na mysli klasické otázky, za které bych zabíjela. Už 12 let mého vzdělávání každý den to samé. "Byla na obědě?"- ,,Chodím každý den (na ten oběd se mě často ptá i několikrát za den, protože zapomněla jestli už se ptala),, ... "Něco novýho ve škole" - ,, Ne (případně vyjmenuju seznam nových známek),, ... Konec. Tak takhle vypadá to všechno, které říkám.
Ano, je to divné, ale chci, aby chodila na moje rodičáky (aspoň jednou do roka. U sestry chodila skoro vždycky). Chci aby projevila trochu normálního, zdravého zájmu, jak tomu je u osatních. Ona ale bohužel projevuje jen takový zvrácený zájem o moji osobu. Dokáže nadělat strašný povyk kolem pár kusů oblečení v mém pokoji (je mi 18... rodiče ostatních už tohle nechávájí na svých dětech s tím, že to je jejich soukromí). Něž někam jdu musím nahlásit kam, s kým, a kdy přijdu. (jí stejně jméno člověka ani místo, kam jdu nic neříká a do minuty ho zapomene. Je to plýtvání mojí energií a opět to beru jako vyptávání u prvňáka.) Bere jako její povinnost se zeptat ikdyž jí je to vlastně fuk a kdyby se mi něco stalo, tak si stejně nevzpomene kam že jsem to šla.
Pořád slyším věci jako " A ten slabej kabát už uklidíš a vezmeš si ten zimní! Je tam už zima!" na to vždycky, co nejslušnějším ténem odvětím, že vzhledem k mé plnoletosti si myslím, že se dokášu potřebně oblíknout a holdám si o tom rozhodovat sama. A to je přesně ono. Potřebuju trochu prostoru pro svoje vlastní rozhodnutí. Ona by mi nejraději napsala list toho, jak se chovat, co dělat, budíček, večerka, všechno hezky podle seznamu. Když přijdu ze školy, zeptá se "Dneska už nikam nejdeš, že ne?" ,, ne,, "to je dobře". Je pro mě přeci tak bezpečnější sedět zbytek dne zavřená v pokoji. Tam se mi nic nestane. Připadám si jako v kleci, vypolstrovaná klec, kde jsou všichni v bezpečí. Její přístup je jako: je jedno co si o tom myslí a klidně ať mě za to nenávídí, ale takhle se jí nic nestane.... Je mi zle z tohohle bezpečí. Připadám si jako pes, co se brzy zaškrtí vlastním obojkem. Myslím to vážně. To že nepustí svět, aby mi ublížil, mě jen láká k tomu, abych si ublížíla sama. Jem mladá. Mladí lidé často obětují bezpečí za cenu zážitků. A život je venku. Ne tady uvnitř. Tady je jen ztrávený čas.
Na druhou stranu ty normální věci, co rodiče běžně dělají, nemá potřebu dělat. Když jsem chodila do tanečních, všichni pořád nadávali : " Ježiš, támhle mě zase mamka fotí, bože to je trapný. Buď ráda, že tu nikoho nemáš." Nikdy jsem neměla. Prostě nezájem. Přišla jen jednou na závěrečný ples, kde se ohřála tak 20 minut a zmizela zpět domů. Ona je pořád doma. Miluje to tam a nutí i mě, abych tam byla taky. Je jedno že téměř 24 hodin denně v jiné místnosti. Ale není tam sama.
Rodičáky. Spolužáci pořád: " Taťka/mamka jde na rodičák. Tak snad budou učitelé hodný. Docela se děsím.Vaší jdou?" já: "ne, nikdy nechodí." Nechci jí říct "běž tam". Chci aby tam chtěla jít sama od sebe.
Pokud jste to z mého vyprávění ještě nepochopili, tak Kouli zajímá extrémně moje zdraví, čistota pokoje, docházka a splněné povinnosti. Ale pokud jde o můj život, tak nula. Prostě nic. Oblíbená barva? Hudba? Film? Kniha? Nejlepší kamarádka? a co já vím, jaké pečivo mám ráda? (věčně mi kupuje kokosové věci i když jsem jí už asi milionkrát říkala, že nesnáším kokos). Nejsem si jistá, ale tohle by normálně rodiče měli vědět ne? Vědí, jak se jmenuje váš třídní učitel, jaké oblečení většinou nosíte, co naprosto nesnášíte.
Rádi jsou ve vaší přítomnosti. Jednou občas navrhnu:
Já: "nepustíme si spolu třeba nějaký film? "
K: "teď bude Mentalista. A pak zprávy a ..."
Já: " jo, já vím, a potom Ulice a Cesty domů" (◄oboje totální shit btw)
K: " no právě. Já je chci vidět."
Já: "dávají to každý den..."
K: "já to mám ráda. Tak potom?" (ahm ahm to je asi tak za 4 hodiny a potom začíná TBT nebo něco podobnýho, co taky musí vidět)
Já: "to se už budu učit"
K: "hmm"
Já: " no tak nic, Jdu zpátky do pokoje."

Divím, proč to pořád zkouším. Výsledek je vždycky stejný. Ať jde o film, společné nakupování, cokoliv. Lhala bych, kdybych řekla, že mě tenhle přístup nebolí. Ale naučila jsem se ji nenávidět a dost mi na tom pocitu záleží. Drží mě nad vodou. Ona prostě se mnou nemá nic společného a nechci ji u sebe. A přesto mi v životě chybí. Je to aspoň trochu srozumitelné?