Duben 2014

Vzhůru na nebesa

7. dubna 2014 v 20:41 | Kissu |  Duše
To, o čem chci mluvit, není hezké téma. Je to ta část reality, kterou šťastná srdce nechávají být. Ale já pamatuji ten chlad a pamatuji i staré myšlenky.
Smrt pro mě bývala jiskrou naděje. Říkala jsem si, že až to bude opravdu moc zlé, prostě umřu. Stačí tak málo a bolest skončí.
Je smutné, kolik z nás touží po srmti a žije a kolik jiných touží po životě a umírají.
"Život je to nejcenější" tak se to říká?
Nejsem z těch, co souhlasí.
Mrzí mě, že život nejde přenést na jinou osobu. Nemocný na těle by žil a ten unavený na duši by místo něj zemřel.
Smrt by pak měla smysl.
Změnila by taková možnost náš pohled na svět?
Vždy, kdybys pomyslel na sebevraždu, věděl bys, že co ty nechceš, můžeš jen tak dát jinému. Nesmést to z povrchu zemského, ale předat dál.
Jen si to představ! Je to něco jiného, že? Tvůj život je jen tvůj a ty ho klidně můžeš rozmlátit na kusy, ale jen tak ho někomu dát? Ztrácí to část svého kouzla.
Ale přeci jen dát takový dar jinému je něco, co dá tvé zničené duši hodnotu. Kolik ze sebevrahů by to tedy udělalo? Nikdo? Všichni?
A jaká duše by přijala život za cenu cizí smrti? Řekla by si "zabil by se tak jako tak" a vše by bylo čisté a v pořádku?
Nebo by ocenila, že to co chceš zničit ze všeho nejvíc jen odsuneš z vlastního dosahu a ponecháš to na tomto světě?
Jásala by a přijala? Trpěla, ale přijala by? Odmítla by?

Pravdou však taky je, že kdyby tato možnost existovala, už bych tu nebyla. Ve svých temných chvílích bych se asi vzdala něčeho, co jsem ještě plně nevyužila jen proto, že mi to způsobilo mnoho ran.