Srpen 2014

There is something rotten in this house

27. srpna 2014 v 20:40 | Kissu |  Duše
Zjistila jsem, že co je můj život veselejší, už si sem nechodím vylít srdce tak často jako dřív. Celých 6 měsíců jsem to nepotřebovala. A byl to úžasný půlrok. Před tím bych nevěřila, že svět má tolik barev, že je tak ostrý a svěží. Temnota má svou elegnci, šarm, kterému jsme byla věrná několik let. Jako bych vyměnila víno za křišťálově čistou vodu. A já ji polykám plnými doušky.

Doma jsem teď moc často nebyla a to k tomu taky dost přispělo, ale stejně. Poprvé za prázdniny jsem doma druhý den v kuse a cítím zase tu známou pachuť hořkého vína v ústech. Jak řekl Shakespeare: "There is something rotten in the state of Denmark", tak zde platí podobně "Je cosi shnilého v tomto domě."

I was always the Goog Girl. Nikdy jsem neudělala žádný průšvih ani nebyla doma příliš drzá či zlobivá. Co se mi řeklo, to jsem udělala, i když jsme občas reptala. A tak se stalo, že se na mě začalo pohlížet jako na tu, co je v pohodě. Co je doslova Splachovací (jedná se o skutečnou citaci). Naučila jsem se skrývat slzy a brečet tak tiše, že to nikdo další v místnosti neslyší. Protože já to přeci zvládnu, já to vždy unesu, já jsem ta co je podobná tomu člověku, kterého jsme nechali za sebou. Protože já jsem po něm a on to vždy zvládnul. Snaha podobat se někdy možná stačí, ale síla s ní nepřijde. I když se bude vrabec tvářit jako ryba, dýchat pod vodou se nenaučí.
Kdyby to tehdy dopadlo jinak, bylo by to jiné? A byla bych jiná já? Kdyby teď ta imaginární jiná Já stála přede mnou, našla bych v ní něco ze sebe? Možná bychom byly tak rozdílné jako den a noc. Žila by těch posledních 14 let v záři slunce? Nebo by našla svou vlastní temnotu? To, co jsem za poslední roky zažila se mohlo stát úplně jinak. Vůbec nic nemuselo být stejné. Měly by mé oči jiný výraz? Cítila bych být v hrudi stejné srdce jako mám teď? Nevěřím, že bych ho cítila stejně, i když mi ho nemohou vzít. Jak by mohlo být stejné, jak by mohlo být cokoli stejné? Protože pokud by bylo, znamená to, že pro mě osud ty temné roky už přichystal a nedalo se s tím nic dělat. Jak bych pak mohla žít v takovém světě? Upínala jsem se k naději, k naději v to co mohlo být. Musela bych zapomenout to slunečné já, co občas vidím před sebou v mých snech, které mělo naději na život.
Trochu jsem vždy doufala, že někde v jiném vesmíru, v jiné dimenzi Ona žije. Dýchá ten vzduch, co jsem mohla dýchat já, chodí těmi ulicemi, co jsem opustila, vídá ty, co jsem mohla vídat já a hlavně cítí to, co jsem mohla cítit já. Brala jsem to tak, že já zde jsem vzala temno jejího života, aby Ona mohla zářit na obloze. Že já to unesu a ona bude moci žít za nás za obě.
Ale jestli by ty roky takto prožité, nikdy nemohly být skutečné, jak by mohla být skutečná Ona? Čí temno bychom tedy prožívali? Kdyby nebyla šance na něco jiného...

Jako ptáčci lapení v kleci, co se zasněnýma očima pozorují oblohu.
Kdyby je nechytili, tak by po ní právě létali, ne? Ne?!