Červen 2017

Poslední soucit

3. června 2017 v 23:33 | Kissu |  Duše
Když jsem se nacházela ve světle,
jediném, prvním a jasném.
Zahřívala jsem své promrzlé tělo.
Ruce a nohy až příliš zkřehlé,
srdce ztracené hluboko pod ledem.
Vděčná za každý paprsek,
děkovala jsem nebesům za splněné přání,
prosila, ať to nikdy neskončí.
Kéž bych tak mohla zůstat,
zůstat a nikdy se neprobudit.

Očima jsem laskala dárek,
co jsem dostala.
Doufala jsem,
že byl za všechnu tu tmu, co jsem prožila
a ne za tu, co mě teprve čeká.
Ale neumrzla jsem skoro k smrti,
protože by svět byl hřejivý.
Už jsem doopravdy nevěřila
ve splněná přání, čistá srdce a krásné konce.
Motýlu sáhneš na křídla jen jednou.

Muselo to přijít, věděla jsem to.
Doufala jsem a věděla, se smutnýma očima.
Usmívala jsem se a pletla si slamák,
jako bych ho někdy mohla potřebovat.
Takže když se objevil,
poznala jsem ho okamžitě.

Byl krásný, temný, chladný a smutný.
Přesně takový, jaký měl být.
V ruce dýku s krvavým diamantem,
v srdci smutné poslání.
První jsem pocítila zděšení a smutek,
ten, co si schováváte pouze pro sebe.
Pro nikoho jiného nejde truchlit se stejnou příchutí.
Tak přece to přišlo.
Trpký povzdech,
toť umíráček malinkého plamínku naděje,
který jsem si z posledních sil držela.
Poslední světélko optimismu
a naivních dětských představ o světě.

A pak špetka úlevy.
Nebudu tím muset projít.
Už znovu ne.
Přišel mi zasadit ránu z milosti.
Vím, že by mi jinak neublížil.
Chce mě jen ochránit před tím vším.
V jeho smutných očích vidím bouři.
Příšernou a temnou,
nekončící běsnění rozsévající jen rány a bolest.
Takovou, co už nepřeperu.
Jsou nepřátelé, které nejde porazit.
Jsou tunely, které nevedou do světla.
Kdyby na mě čekalo vysvobození,
ať už by cesta byla sebevíc krutá,
neposlala by ho.
Musela si být jistá,
taková je dohoda vepsaná do motýlích křídel.

Chtěla bych toho tolik vědět.
Jak se to stane, kde a proč.
Jaká budu a jací budou lidé kolem mě.
Vpíjím se do šedých očí,
šeptám do lehkého vánku.
,,Máš pro mě vzkaz?"
Proč stále pokládám otázky,
na které znám odpověď.
,,Ne... Musíš mi jen věřit."
Víc neříká, jen se smutně usmívá.
I on to ví, ale nepoví.
A tak mu věřím... věřím jí, věřím sobě.
Trochu mě mrzí, že se to nedozvím,
ale jsem i trochu ráda.

Pohled upřený na stříbrnou dýku.
Kov bude chladný a čistý. Vznešený.
Krásná zbraň, jak jinak.
,, Mám ještě čas?"
Zase ty oči s barvou válečné oblohy.
Neuhýbá pohledem.
Takhle by mě nezradil.
Čas utíká, paprsky slunce už nejsou tak vřelé.
,,Ne." To slovo visí ve vzduchu.
Další vlna lítosti.
Pod ledem se něco sevře.
Ale on ví, že budu statečná a já jsem.

Přikývnu a on pozvolna vyrazí ke mně.
,,Chceš to být ty, nebo mám já?"
Má tak příjemný hlas.
Pousměju se a okamžik přemýšlím.
,,Společně?" Vím, že nezaváhá.
,,Společně," usměje se na oplátku.
Zvedá se vítr. Tak to má být.
Tiše děkuji a začínám cítit klid.
Podá mi dýku. Stále se mi dívá do očí.
Přitlačím ostří k zápěstí.
Přejedu palcem po diamantu.
Je to přesně takové,
jaké jsem čekala.
Položí dlaň na tu mojí svírající jílec
a druhou mě něžně podepře před nastavených zápěstím.

Naše ruce pomalu zatlačí do strany.
Bolí to, ale jsem překvapivě klidná.
Snad je to tím větrem nebo jeho chladnou dlaní.
Snad je to mizejícím světlem.
Další řez a po něm další.
Když vyměním ruce,
musí mi s dalšími ranami pomoc víc.
V druhé ruce už nemám takové sevření.
Karmínoví pramínky tančí směrem k zemi.
Zdraví se s mými prsty a opouštějí mě.
Zvuk každé dopadající kapky je jako tiché zaklepání.
Zaklepání na nebeskou bránu kdesi v mlze.
Jeho ruce mě pustí, ale nenechá mě tu samotnou.
Zvolna se posadí čelem k zapadajícímu slunci.
Vím, co chce, abych udělala.
Sedám si mu do náručí, zády se mu opírám o hrudník.
Dýka položená na klíně,
jeho paže ovinuté kolem mě.
Klepání pokračuje,
slunce pomalu mizí.
Vyprovázím jeho paprsky svým pohledem
a přemýšlím o všem, co bylo.
Čas plyne pomalu,
ještě to chvíli potrvá.
Ale to nevadí, už nemám kam spěchat.

A tak zvolna odcházím.
Vstříc mlze, na jejímž konci nečekám ani světlo ani tmu.
Pouze čistý klid a ticho.
Jsem ráda, že jsem si to mohla zkusit.
Být tam a vidět to.


Ale jsem i ráda, že má existence končí.
A hlavně že končí tahle, tady a teď.
Děkuji jí za motýlí křídla, za poslední soucit.
Za to, že se pro mě vrátila.

Děkuji... děkuji za všechno.