Srpen 2017

Už se nechci před nikým kát

20. srpna 2017 v 0:42 | Kissu |  Duše
Ačkoliv mou mysl navštevují tato myšlenky již dlouho,
až teď si začínám uvědomovat jejich důležitost
pro cesty, po kterých chci jednou kráčet,
pro osobu, která bude jejich poutníkem.

Je to jako sebenaplňující se proroctví,
slova o kterých jsem věděla, že budou pravdivá.
Čeká mě prašná cesta plná samoty avšak krajinou,
kterou jsem si sama zvolila.

Mnozí nepochopí můj styl života,
názory, jež jsou ve mně hluboko usazeny.
Už se nechci před nikým kát.

Nechci se omlouvat za to,
že miluji věci, které bych něměla,
že nesnáším činnosti, které bych podle vás měla dělat.

Nechci se omlouvat za své oblékání,
za to, jak trávím svůj čas či za nedostatek květin v mém bytě.

Nechci v noci zhasínat svou lampu na čtení jen proto,
že je přeci normální chodit před půlnocí spát
a vstávat s ranní rosou, protože tak je to přeci správně.

Nechci se omlouvat za to, že zrovna nemám chuť se opít
do kompletního zastření své ztrápené mysli.

Nechci se omlouvat za to, že nejím jídla,
která většina považuje za neodolatelná
nebo za to, že mě to do kuchyně moc netáhne.

Nechci si připadat jako nejhorší ženská na světě,
jen proto, že si nejsem jistá,
jestli chci jednou děti,
jestli chci velký dům na vesnici, psa a chatu u lesa.

Nechci se stydět za to,
že nevidím nic špatného na tom,
být kariérní ženou místo domácí hospodyňky.
Že nechci být na nikom závislá ani vděčná za milodary.
Že chci vlastní malý byt, malé království,
do kterého si nenechám od nikoho kecat.
Vařit, uklízet a svítit kdy chci.
Že by mi nevadilo odjet pracovně pryč a už tam zůstat.
Že mívám střeštěné nápady a neovladatelnou chuť
zabalit si batoh a stopnout si nejbližší auto směr nebezpečí.
Že nerada lyžuju a jezdím na kole
a že sportuji pro zábavu a ne proto abych si "posouvala limity".
Že můj studijní obor vybírala spíše náhoda a pesimismus,
než mé skutečné zájmy.

A čím víc se před Tebou musím obhajovat,
tím víc si začínám uvědomovat,
že nejsi ten pravý.
Že ačkoliv Tě nadevše miluji,
tohle není cesta po které bys chtěl kráčet.
A já narozdíl od tebe chápu,
že tlačit tě na ni bolí, zrazuje a rozhodně nepřinese štěstí a uspokojení.
A tak vidím před sebou tu pustou cestu bez tebe
a kolem ní i spoustu jiných, překypujících životem.
Ale ať se snažím sebevíc,
mé oči se vždy nakonec toužebně upřou k pustině.
A jsou to smutné oči.


"Ale dva roky jsem měla růže a před nikým jsem se nekála."

(V jako Vendeta)